Archiv rubriky: Deníček?

Prostě bijekce, chápeš?

Jsem.
Jsem.
Jsem šťastná.
A tak.
Dneska.
Od včerejška.

Jsem tak šťastná, že jsem si na počest toho uklidila na stole. Spodní vrstvy byly ze sekundy, jestli se nepletu. Ale to ještě neříká nic o tom, kdy tam bylo naposledy uklizeno. Jáj.

Mimo jiné jsem konečně zvládla vyhodit kytky z projektu kvart. Tleskejte mi všichni. A ze stolu jsem si udělala skvělý místo, kde je možné připojit noťas k reprákům, myši a externí klávesnici (druhou a třetí zmíněnou už jsem si natolik odvykla používat, že mi to není úplně moc příjemný, ale to je jedno.)
Je to fajn pocit něco jen tak zvládnout, bez toho, abych musela.

A taky celej den poskakuju a usmívám se a ráno jsem vstala a vůbec se nepoznávám.

A myslím, že vím čím to je. Je to trošku jako být přehnaně šťastná po druhým pivě a cítit se kvůli tomu hloupě, že se neumíte bavit bez toho. Ale jenom trochu. To by pak byla otázka, co je akceptovatelnou příčinou štěstí. Nebudu kritická.

Díky. Asi mi to fakt chybělo.

Tak takhle já funguju.

A máš ty i nějaký reálný problémy?
Ne. Asi si žádnej takovej nedokážu představit.
No fakt. Mým jediným problémem bude, že v těch ostatních stavech svoje nereálný problémy moc prožívám.

Prostě bijekce, chápeš?

Je to sranda

Chodit do tanečních.
Být posedlá Medvídkem Pú víc než kdy jindy.
Číst celý večer nahlas básničky v angličtině do ochraptění. Protože chci. A ještě mi zbývá druhá knížka, až budu mít čas.
Nemít čas.
Chodit po tanečních na sedmou do těláku.
Dobře šplhat.
Zásadně si nesedat k tomu víc kůl stolu, který se vytvořil až jako druhý. Protože je to velezrada a pohrdám lidma, co to dělají.

Ale nejlepší jsou stejně ty taneční. (A Koníček po nich, samozřejmě.)

Na druhých tanečních kytku, nebo čokoládu? Čokoládu, čokoládu, ČOKOLÁDU! Já chci čokoládu! V téhle situaci určitě. Jen mám pocit, že tenhle názor se mnou nikdo nesdílí. Takže se bojím, že ho nesdílí ani ten člověk, který mi ji má dát, a dá mi kytku, a já ji fakt nechci. Protože kytka něco znamená a neměla by se dávat jen tak. Nechci ji vyhodit. A tu čokoládu fakt chcu. Protože je dobrá.

…

A čte můj blogísek.
To udělal jak? A čte si i napojená blogísky??
Nevím, věděl o mém článku s lehkou opilostí a tak!!

Cože? Cože? Cože? Ne, vážně, tohle by mě fakt zajímalo. Asi nemá smysl se takhle ptát. Nebo jo? Ne, že by mi to vadilo. Asi. Když ho čtou rodiče a všichni, tak už mi nemůže nic vadit. A ne, že bych nepřemýšlela o tom, jestli tahle nebo podobná situace může nastat, ale… Je to zvláštní.

…

-Lucie tančí líp než ty.
-Všichni tančí líp než ty.

…

Mám ráda pivo. Pivo opíjí dobrým směrem. Fakt mě těší nemít mluvicí zábrany, zvládat trochu i politiku a tak. Taky mám pocit, že jsem se včera večer konečně naučila říkat „Prosím?“, ať mi to zní jakkoliv divně. Snad. Jistým způsobem mi pivo usnadňuje život. Asi jsem alkoholik.

Chci čokoládu. …vydechne tě s šerem do ulic…

Ach.

Ukolíbána pasivitou

Už toho začíná být nějak moc, těch tlaků na moji existenci. Začalo to uvnitř, pokračuje to zvenku. Včerejší hádka s rodiči (taková, kterou považuju za nejhorší v historii) tomu nasadila korunu. Nejsem připravená na život, nejsem schopná spolíhat sama na sebe, jen mi to všichni řekněte ještě pětkrát, ať je mi to jasný.

Jenže já jsem. Jsem a jsem a jsem. Jsem, kdybych chtěla, kdybych k tomu měla jiný důvod, než to jen někomu dokazovat.

Ono je totiž tak nesrovnatelněji příjemnější být pasivní, spát, hrát tetris, učit se a dobrovolně plnit oddílové věci, které mi někdo zadá, než se o něco snažit, mučit se tím, uklízet, dělat rozhodnutí a být dospělá, když z toho nemám jak profitovat, alespoň krátkodobě.

Přesně takhle totiž žiju, poslední rok a něco. Obklopuju se schopnejma lidma, abych je mohla zneužívat, a sama si prostě jen tak existuju. Většinou celkem spokojeně. Vím, že to tak nebylo vždycky, že kdysi jsem něco dělala, sama rozjížděla projekty, organizovala akce a seznamovala se s někým, i když to nebylo společensky naprosto nutné. Jenomže taky vždycky nebyl poslední rok a něco, vždycky jsem svůj život nehodnotila deseti hvězdičkami. To říkali čtrnáctiletí chlapci. Že mi závidí můj život. Ať jsem jaká jsem, žít správnej život se mi každopádně povedlo. Jen mi čím dál víc dochází, že bych se kvůli tomu asi měla možná cítit blbě.

Tak jo. Já začnu něco dělat. I když se mi nechce. I když se mi chce usnout zimním spánkem a dělat toho míň než kdy jindy, jen spát.

Jenže když si začnu něco myslet, někam chtít a tak vůbec, tak ne. „Dokud u nás bydlíš…‟

h=0

To bude zas koloběh.

Dneska jsem byla společenská. Úplně moc. Cestou do školy jsem se bavila s M. a pak jsem seděla ve španělštině s jiným M. a pak jsem půjčila A. sešit do dějepisu. A taky jsem celý den postávala na divných místech mezi divnými lidmi, až se mě ptali, co tam dělám. „Stojím.“ A socializuju se. A vyvádím vás tím s míry. Cha. Nechávám si pokládat otázku „Jaký byly prázdniny“. Ta je docela dobrá.

A teď mám chuť psát. Mám se celkem dobře. /*Krom skřípání zuby nad tím, že se nějak stalo, že si připadám mezi svými nejlepšími kamarády jako ta nejzodpovědnější, co se jediná včas stará o to, jestli je zaregistrovaná na zdravokurz, kam bych vůbec nejela, kdyby tam nejeli oni. A taky chodím prvního do školy včas a tak vůbec. To je fakt divnej stav. Grr.*/ Mám chuť psát, což je nebezpečné, protože to znamená míň spánku. Po dvojnásobném vstávání na sedmou to bude v pátek zas hustý. Budu zas taková. A pak zase možná prospím nadpoloviční většinu víkendu a pak budu zas hyperaktivní a tak furt dokola a dokola a dokola. Celej rok.

Celej rok budu přepínat mezi nevyspáním a depresí a chutí něco dělat. Zítra by zas mohl být ten typ rána, kdy vstanu s budíkem a pokusím se si udělat horký nápoj, abych měla pocit, že se o sebe dokážu postarat a fungovat (no a co, že bude tak horký, že ho nezvládnu vypít). Na to jsou úterky dobrý.

Asi je mi jedno, jak nulovou hodnotu tenhle článek má. Říkal si o to. Huh.

Dobrou noc?

Fear is just a feeling

Hudba je droga. A knížky taky. Před pár týdny jsem si říkala, že se opět naučím číst si. A bylo to docela úspěšné. Jenže jsem si až potom uvědomila, jak psychicky přínosné pro mě bylo si nečíst a nezačítat se, žít svůj vlastní život a dokázat z něj neutíkat. A teď padám pomalu zpátky, jsem nespolečenská, moc nemluvím, jsem smutná a protivná, jako kdysi. Alespoň se tak cítím. A nevím, jak moc je to podzimem.

Dneska jsem si ráno řekla, že si v šalině něco pustím (to už jsem nedělala dlouho, knížka stačila. Jenže dnešní ráno bylo mimořádně brzké, deštivé, podzimní a nedospalé (protože i když jsem odešla z hospody v půl desáté jako hodná holčička, musela jsem si ještě číst.) Mysl mi padla na to, co mě z podzimu vytrhávalo loni. Pipes and Pints. Pomohlo. Hodně. Dokud hráli, byla jsem šťastná, užívala si deštivé šero, radovala se z blížícího se říjnového koncertu, z toho, že tam s nimi budou i Horkýže a tak mám téměř jistotu, že tam se mnou někdo půjde. Měla jsem radost něčeho tak úžasně tvrdě optimistického, i když se mi ta kapela jinak svojí děsně kůl prezentací celkem hnusí. Ale ta hudba je super. Ten jediný kousek textu, co jsem zvládla vnímat (protože jsem si nečetla, tzn. šla jsem se sluchátky ze zastávky a nechávala se ohrozit provozem) mě taky potěšil. „Fear is just a feeling.“ Jo. I když by mě asi nenapadlo nazvat to strachem. Ale bude to tak. Bojím se. Světa? Lidí? Sebe? Času? Pomíjivosti? Zimy? Tak nějak.

Začalo se dvojhodinovkou informatiky. Dokonce volnou, protože nás tam bylo pět, takže nemělo smysl nás něco učit, ale ne, že by na tom záleželo, proště jsem si ty sluchátka sundávat nemusela. Jen jsem si dvakrát zanadávala, když skončilo album a pustila si další (i když podruhé už to bylo bolestivější, protože ty svině nahráli jen dvě a už jsem si musela pustit něco jinýho). Ale pak to bylo hrozný. Když je pak najednou ticho. Když si ani nečtete, ani neosloucháte, ale někdo vás nutí dělat něco jinýho. Nebo si necháte čtečku i empéčtyřku doma to je nejhorší (to, že jsem dneska ráno byla tak mimo, že jsem nechala doma zebří taštičku s peněženkou, psacími potřebami a kartáčkem na zuby je vedle toho maličkost). Prostě absťák.

Chtěla jsem toho napsat.
Postřehy z FITu hnijí v rozepsaných.
Chtěla jsem před týdnem napsat článek o tom, jaké je, když vám někdo najednou o půl deváté večer oznámí, že stojí u vás před domem v obleku a vy bez jediného slova vypadnete na dvě hodiny na psí hřiště, kde se nenachází žádní strašidelní výrostci jako v parku, bez mobilu, bez starostí, bez všeho a klepete se překvapením a vlastní divností.
Chtěla jsem psát včera večer místo toho čtení, ale asi by to bylo dost o ničema plné překlepů a jiných slov, než jsem chtěla použít (jako když si pletu vodu a vzduch.)
Chtěla jsem psát o pivu. Chtěla jsem psát o třech nahořklých chutích svého současného života, které mě stále ještě všechny fascinují a které zůstávají v ústech o tolik dýl než ty ostatní a celou tu dobu ve mě vzbuzují pocit jakési drsnosti, novosti a vůbec. Moje chutě dospělosti (cha cha).
Ale nějak si nejsem jistá, jestli by to bylo vhodné.

Na dnešní večer jsem měla plán. Opít se, klidně i přes tu hranici, kterou jsem si pečlivým zkoumáním konečně našla jako ještě příjemnou, klidně možná i tím, o čem prohlašuju, že to nepiju. A pak brečet opilá někomu na rameni, říkat divný věci, který si nebudu pamatovat (a ještě předtím úplně normální věci, o kradenejch záchodovejch prkýnkách a internetech a škole a akcích a prababičkách, který zapomínám říkat a nestíhám říkat, až mě to sere). Protože to už jsem pár měsíců nedělala, protože se mi po tom z nepochopitelných důvodů stýská, protože mě baví být tak jasně viditelně bezmocná a nepoužitelná.
A ve výsledku brečím sama doma, což vlastně dělám celkem běžně, takže z toho nemám vůbec žádnou zvrhlou radost, chybí mi ten alkohol i ramena. Bezmocná a nepoužitelná jsem tak jako tak, ale teď se na sebe zlobím, že to musím dávat najevo.
Litujte mě všichni.

Asi se potřebuju konečně dospat. Kdybych po dnešní noci neměla strach ze snů, který jsou v noci fajn, ale ráno má člověk chuť se zaškrtit za to, jak se v nich choval. A které mě děsí svojí možnou upřímností.

Ale… Strach je jenom pocit. Tak to je. Není proč se bát. Vše je jak má být. Já vím.

//Kdybych nebyla blbá, byla bych teď ve Španělsku.

Retrospektiva

Mohla bych to všechno napsat.

Že čekám, až na mě přijde řada s pájením součástek v digitálních hodinkách.

Že jsem večer zjistila, že velikost vstupních polí zmíněná o odstavec níže závisí na nastavení konkrétního počítače a musím to nějak vyřešit, protože se rozpadá jak kde.

Že jsem tenhle článek začala psát na FITu na přednášce paní z IT oddělení Škodovky, která začínala celkem fajn, ale už došlo na kódění z naší strany, což je celkem nuda, protože html už tak nějak považuju za zvládnutý/*dokonce i o něco líp než ty, co tu dělají hlasitý bordel, protože se nudí, myslím*/. Ale zjistila jsem, že se mi nějak rozpadl vzhled Zkratkovníku, tak jsem ho opravovala. Mám chuť programovat, ale nevím co a proč, můj klasický problém.

Ale že je to pořád lepší, než (před)včerejší program, protože tu mám počítač a točící židličku, takže mi k absolutnímu štěstí chybí jen horký nápoj. Ale mám alespoň minerálku, kterou jsem včera dostala od k svačině. A připadá mi to o dost informatičtější než otisky prstů a hraní si na letadlo. Ale o tom asi až později.

Že byl jinak (před)včerejší den hrozně uspokojivým svojí zaplněností. Že mě baví naše třídní politika, že Sliznic nepřímo nazval 37 alkoholičkou a že mě ve dvou zcela odlišných chvílích natáčela Česká televize. A že to vypadá, že mi čtyři z pěti plánovaných mimoškolních aktivit spadnou na úterý a z nich tři do stejného času. Proč ne, že.

Že se od začátku podzimu každou chvíli emočně rozkládám, když nic chvíli nedělám, a pak mi je zase úplně dobře. Ale ty stavy jsou tak strašně strašný a bezdůvodný a nevím, co s nima dělat.

Že ve Švýcarsku namají turistický mapy a zato tam mají fajn rozhlednu (skoro do máho rozhlednového seriálu, je fajn dělat seriály ze starých článků, tak možná…

Že Made of Metal můžu vynechat, protože je to to jediné, o čem jsem o prázdninách psala.

Že tábor se povedl, tak moc, že k němu nemám co říct.

A že jsem nazývána poloskautem.

Že vysvědčení bylo mizerné, ale mně to bylo jedno.

A předtím jsem ještě zvládala psát.

Neděle na Made of Metal

Já jen doufám, že jsem to od té doby úplně nezapomněla

  • I pokud 666 nejede úplně na přání, rozhodně nepojede podle jízdního řádu
  • Došla jsem k názoru, že blití do mikrofonu mě nakonec na koncertech baví mnohem víc, než tuctové pokusy o „hezkou“ hudbu.
  • A vůbec je krutý, jak mi ten festival vlil zpátky do žil metalovou krev (protože už jsem to pořádně neposlouchala fakt dlouho)
  • Mám pocit, že to, jak moc se mi kapela líbí, z velké části ovlivňuje vzdálenost od podia a čas posledního vypitého piva. A fakt mě štve, že pak nejsem objektivně schopná určit, co bylo nejlepší
  • Jediné, co vím, je, že Amaranthe nejlepší nebyli. Protože byli hrozní. A tomu by jiná než nejvyšší možná vzdálenost od podia nepomohla. Pivo možná trochu, cojávím.
  • Ale o to lepší bylo od nich utéct a být na druhé stagi chvilku jediné fanynky Far’n’Hate.
  • A zůstat nejlepšími fanynkami i potom, co tam přišli ostatní lidi, protože Far’n’Hate mají zpěváka, který skáče z podia hladí fanoušky po hlavě.
  • A taky píšou na facebook ve španělštině, což je asi ještě lepší než maďarština, protože tomu rozumím.
  • Nechápu ty lidi v prvních řadách na Ensiferum, kteří tam asi museli předtím stát i na Amaranthe, aby jim ta místa nikdo nesebral a přežili to.
  • A pak vychytali všechna trsátka a paličky
  • A my měly jen lahev Heidevolku, která nebyla vůbec otevřená, což znamená, že do ní ten hezkej blonďák určitě nenaplival a to je pak nanic.
  • O tom, že měli autogrmiádu už před koncertem ani nemluvě. Je fakt nanic mít flašku vody, do které nikdo nenaplival a ani není podepsaná
  • Tak jsme ji vypily a vyhodily.
  • Ale máme fotku se Sarumanem, to se docela vyplatí. Saruman je vůbec hustej, fakt krutě mluví a zpívá. Ale hlavně je to Saruman.
  • A má superštědrou skupinu, co hází jen tak trička do davu a to je záslužné.
  • A vůbec… Chci zpátky. HNED!

Fotka se Sarumanem (a zbytkem kapely GORMATHON a fanoušků). Jsme někde vlevo uprostřed, kdybyste nás náhodou nenašli.

Pátek na Made of Metal

Mohla bych napsat dlouhatánskou reportáž, ale lidi, kteří tam nebyli, to nebude zajímat a lidi, co tam byli, sem povětšinou nepřijdou.

Ale to důležité:

  • Dalriada je boží!
  • Ostatní skupiny byly dobré.
  • Ale Dalriada byla boží!
  • Věděla jsem že bude.
  • Docela aspiruje na moji nejoblíbenější metalovou skupinu vůbec.
  • A jejich dudák aspiruje na mého nejoblíbenějšího dudáka vůbec. //Protože Päde je sice hrozně pěknej, ale drží se v rámci Eluveitie hrozně vzadu a nerozehrává se na maďarských lidových písních.
  • Jen mám podezření, že není trvalým členem skupiny. //Ale to se špatně zjišťuje, protože mají oficiální stránky jen v maďarštině.
  • Myslím, že je drsňácký mít oficiální stránky jen v Maďarštině.
  • I jejich basák je fajn. //Ale v žebříčku mých oblíbených basáku už je celkem velká konkurence.
  • Konečně jsem měla příležitost si na jejich písničky zatancovat.
  • A teď ať už mi nikdo nikdy netvrdí, že tancovat neumím.
  • Vendula je huge metal fan. //Neb na to má vlasy.
  • Mám trochu strach, že se Dalriada právě dnes proslavila a ztratím požitek z toho, že jen já znám něco tak dobrýho, perkele.
  • Doufám, že mi Porta Inferi zařídí novou úvodku na facebook, mohla by.
  • Dragony jsou skupina dobře vypadajících mužů, samí takoví tuomasovití typičtí power metalisti, až je to vtipné.
  • Hudba přes plechovej hangár divně rezonuje
  • Suidakra je hustá.
  • Nahej ožralej borec v kotli ještě hustší, ehm.
  • Ale nejlepší je beztak autobus 666, kterej má jízdní řád a absolutně ho nedodržuje, ale jedí přesně tehdy, kdy ho potřebujeme
  • Cítím se mrtvě po půlce jednoho dne. Nechápu, jak zvládnu neděli a hlavně, jak jiní lidi zvládají celej víkend. Umř.

    • Hlavně, že umím psát tak bleskový články.

Dejme tomu že jsou prázdniny

Přemýšlela jsem, jestli ho mám zveřejňovat zpětně, jestli ho mám zveřejňovat, když byl psán offline na papír. Myšlenka dvou dat u článků na blogu není vůbec zlá. Mohla bych to zkusit WordPress naučit, ale dost pochybuju.
Ale je to krátká optimistická článkověc. Takové mám ráda a nechci ji nechat zapadnout. Enjoy.

Člověk by si řekl, že po skončení výuky může všechno hodit a hlavu. Ale autobusy a šaliny ujíždějí stále. Neuvěřitelné.

„To zní, jako že už jsi na cestě. To mě překapuje.“
„No, jsem na cestě na Zvonařku. Asi mi ujede i ten druhý autobus.“
„Ahá, tak to už mě nepřekvapuje.“

Čtyři a půl hodiny ve vlaku. No tak proč ne.Je fajn koukat se na pole a jet prostě PRYČ. Jet na prázdniny. Šťastná, jako když mi bylo pět. Mám svoji pětiletou já hodně ráda, to asi víte. Takový můj malý bůh.

Bosá noha chvíli na protějším sedadle, chvíli lehce spuštěná k zemi.

Ve sluchátkách hudba, kterou jsem se zachraňovala z depresí vsedě na obrubníku loni na podzim. Teď mě uklidňuje kvůli tomu, že jsem asi úplně blbá a neumím jít včas na bus. Hudba, kvůli které jsem schopná tančit po kupéčku.

Papír, který se zvolna zaplňuje červenou náplní z propisky.

Lidi, kteří nastupují.

Úsměv z toho, kam jedu a za kým.

Strach z ostatních lidí.

Dlouhovlasý prodavač cukrovinek v uličce. Proč nejedeme na tábor tímhle?

Celodenní jízdenka po Vysočině.

Posledních patnáct volných listů zebří černé knihy.

Sakra, já se mám!

Za vlakovými kolejemi v Dobroníně je neuvěřitelný pole lesních jahod.

Spánek.

A ta konečná smyčka kolem Slavonic rychlostí tak možná osm kilometrů v hodině má taky něco do sebe.

Konec kolejí. Vystupovat.