Konečně jsem se dočkala i vlastní rodiny, v počtu všech tří. Než přijeli, říkala jsem jim, že si myslím, že roční dobu vychytali skvěle, je tu krásně, ale ještě ne na umření. Ale to se samozřejmě změnilo a zatímco Petrovi rodiče nám přivezli týden deště, moji týden vedra, přesně na to umření. Zničili jsme je i sebe myslím docela obstojně.
Mám pocit, že čím déle tu jsme, tím míň mám jasno v tom, co by tu taková návštěva měla zažít. Nutno říct, že kdybych měla někomu namyslet program v Brně, bude to asi ještě horší.
Jsme najednou sociální. Zní to neuvěřitelně a skoro mě štve, že k tomu nedošlo dřív. Ale co už. Jak už jsem jednou psala, můj MASD tým je super. A máme se tak rádi, že jsme se rozhodli, že společně půjdeme na školní párty, která se konala místo naší přednášky. A od té doby se máme ještě radši.
Jádro FestaFIB týmu. Oproti plánu nám chyběl Mert, který byl nemocný a nepřišel.
Nevím už tolik, o čem psát. Ale dnes bych se s vámi chtěla podělit o zážitky z našeho spolubydlení.
Doma jsme ani jeden nikdy nebydleli s nikým jiným, než se svojí rodinou a poté spolu. Tady bydlíme v bytě se dvěma erasmáky z Francie, kteří přijeli ze stejné univerzity a byť se předtím neznali, teď se spolu dost kamarádí. Náš byt je v domě, který má čtyři patra, v každém dva byty a jestli tomu dobře rozumíme, celý dům patří jedné majitelce a skoro všichni, kdo tu s námi žijí, jsou nějací cizinci, kteří tráví kratší nebo delší dobu v Barceloně.
Toto je výhled z našeho okna. Považuji jej za poměrně důležitou věc pro pochopení některých jevů popsaných v tomto článku.
Poslechnout Robertovo doporučení a přihlásit se na místní obrovský studentský hackaton považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí našeho pobytu. To, že je manták buď Roberto, nebo já, nebo spolu prostě fakt neumíme komunikovat, a tak nepochopil, že tam fakt jdeme, jinak by se přihlásil taky, nechme pro jednou stranou.
Oliver, Eliška a my
Abych to nějak uvedla pro neznalé, hackaton je hackovací maraton. To znamená, že se nějaké velké množství týmů hackerů, programátorů a jiných podobných stvoření sejde na nějakém místě a snaží se za určitý čas (na to, že máte něco pořádného vytvořit, dost krátký, na to, že při tom skoro nespíte, dost dlouhý, například víkend) vyrobit něco užitečného.
Jak a jestli tu chceme slavit Velikonoce jsme moc neměli tušení. Petr prohlásil, že na cizím území mrskat nikoho nebude (docela chápu a navíc tu moc neroste nic pružného bez trnů). Rozhodli jsme se, že vyrobíme alespoň nějaká vajíčka, a tak jsme bydlenkovsky strávili nedělní odpoledne/večer sbíráním lístečků na obtiskování, malováním kraslic a jejich rozvěšováním po bytě.
Velký pátek tady byl první vyloženě letní den. Od té doby už se počasí zase dost ochladilo, ale tohle byl první den, kdy jsme vylezli ven a skoro toho litovali, protože bylo moc velké vedro.
Vyhlédla jsem si nějaké náhodné kopečky nad Badalonou, které vypadaly zajímavě, a i když se po vystoupení z metra zdálo, že se upečeme, byl to nakonec moc pěkný výlet.
Jsou tam hezký výhledy na místa, co už nejsou Barcelona, rozhledna, na kterou se nedá vylézt, a pěkně udržované vykopávky nějakého iberického hradiště, kam se vlézt dá (a zadarmo!) ale jen jedním vchodem.
A taky je tam klid a docela málo lidí, zvlášť v poledne horkého dne.
Tady lehce zmiňuju, že jsem kolem Velikonoc měla nachlazený močový cesty a bylo to takový… dlouhý, chvilku úplně v pohodě, chvilku ne, a s neustálým pocitem, že bych to možná měla nějak řešit, ale možná to není potřeba.
A tak jsem se po návratu z výletu rozhodla, že to radši nebudu riskovat a místo léčení se vodou a brusinkama (které jsem si v pákistánských obchodech s věcma na váhu kupovala po půl kilech, to bylo náhodou super) půjdu prozkoumat místní primární zdravotní péči.
Jako zmatenému cizinci mi docela vyhovuje, že praktičtí (a asi i někteří specializovaní) lékaři jsou tu koncentrováni v takzvaných CAP (centre d’atenció primària), kam můžete prostě přijít a nějak se o vás postarají. Ze tří CAPů podobně vzdálených od našeho domu jsem si vybrala ten, který měl (o 0,1 hvězdičky) nejlepší hodnocení na google mapách a nějaké anglické a pozitivní recenze od cizinců – tedy CAP Doctor Lluís Sayé.
Budova CAP
Podle internetu to taky vypadalo, že by neměl být žádný problém mít návštěvu hrazenou libovolným z mých pojištění, tedy evropskou kartičkou a dlouhodobým cestovním pojištěním od ISICu. Ale žádný návod k tomu, co mě v takovém CAPu může čekat jsem nenašla, tak ho píšu teď já.
Článek o tom, jak jsme poprvé zvládli spát venku, prozkoumat město, kde jsme mohli studovat a vidět nějaká náhodný katalánský venkov.
Po dlouhé době mi někam stačil 30l batůžek. Mám v něm mimo jiné náš společný ešus i přístřešek, ale jinak bych bez Petra pravděpodobně docela strádala hlady.
Když se podíváte na mapu Barcelony, případně přímo na Barcelonu z nějakého vyvýšeného místa, větších zelených ploch tu není úplně mnoho. Za zmínku ale stojí určitě Montjuïc, Parc de la Ciutadella, a pak několik kopců, které jsou celkem pohromadě zhruba v půlce města ve směru horizontálním a nahoře ve směru vertikálním, když si půjčím notaci místních autobusů, protože v normálních světových stranách to vyjádřit neumím. O těch to dnes bude.
Jeden z těch kusů zeleně v těchto místech tvoří Park Güel, kde už jsme byli. Původně jsem v ten den plánovala pokračovat ještě na vedlejší kopečky, které na rozdíl od něj nejsou placené a má z nic být nejlepší výhled na město vůbec, ale nějak z toho sešlo. A tak jsme se tam vydali znovu na můj svátek.
Minulý týden (nebo teda půlku minulého a půlku tohoto) byl vnitrosemestrálkový týden. Spočívalo to v tom, že nebyla výuka a psaly se vnitrosemestrálky. Nám se ale nějakým zázrakem stalo, že v žádném z našich 6 předmětů (to je na zdejší poměry fakt hodně, Eliška jich má 7, ale jinak všichni mají mnohem míň) vnitrosemestrálku nemáme, takže jsme měli jen týden volna.
Vypadalo to, že budeme mít dost práce na úkolech, tak jsme si nenaplánovali nic velkého, většinu času jsme byli doma, programovali jsme a ničili si spánkový režim. Ale dvě úspěšné výpravy jsme podniknout zvládli, zde je první.
