27 článků tady. Dobrý vědět. A 83 za rok 2013 tam. 110. Not bad. Pod deset za měsíc. Takže bad. Ale ono je to asi jedno. Takový věci bych vážně řešit neměla.

Ale fakt je, že píšu nedostatečně. Nedostatečně článků na úrovni a nedostatečně vůbec. A já jsem nikdy nechápala, jak můžou lidi nestíhat psát, kvůli reálnýmu životu. Ve dne se žije a v noci píše. Ale uznávám, že to přece jenom není tak snadný.

2014. 14. 4. V tomto článku je nějak moc čísel zdá se mi. Ale co už. Silvestr a Novej rok jsou odporně umělý svátky, kdybyste to netušili. Ale to už jsem asi říkala loni. Každopádně jsem se letos rozhodla na všechny kašlat. Žádný PFka, žádné vroucí blahopřání, žádné slzy dojetí. Jen občas i skoro cizí objímající a líbající půlnoční lidi, co přišli strčit tu flašku někomu jinýmu, nebo třeba mi i popřát. A jedna esemeska teda. Dvakrát odeslaná, myslím. Psaná o den dřív, ve chvíli, kdy jsem nechápala, proč jsem si vlastně vykňučela právo tam jet a proč tam jsem.

Je celkem zajímavý, jak pár opilejch lidí, za střízliva v pohodě, dokáže znechutit jinak prostě dobrou akci. A taky ten vztek na sebe v jakémkoliv stavu, že nedokážu dost zařvat, vědět jistě včas co si myslím a s klidem to komukoliv oznámit. A taky chci umět dát někomu facku a nebát se, že budu leda k smíchu. To ty tenký ručičky, no.
Tak trochu ztráta iluzí o lidech a alkoholu. Ale asi jsem přesně tohle potřebovala. Za celou silvestrovskou noc jsem kromě toho šampaňskýho měla jedno pivo. Těsně před spaním, spíš ze slušnosti, když už jsem si ho objednala.

Nechme toho.

Došla jsem k názoru, že rok 2013, pokud ho teda mám brát jako nějaký celek, nebyl špatný. Vlastně byl dost dobrý. Hrozný na tom je, že jsem mu to celou dobu nevěřila. A dost divný taky je, že všechny vzpomínky co mám jsou najednou hrozně optimistický. Moje oblíbená je asi pohled na sebe do zrcadla ve výtahu po dubnové Znouzi s Kohoutama. Pár sekund. Měla jsem z kotle rozraženej ret. A usmívala jsem se asi jako měsíček na hnoji. Z různých důvodů. Po dost dlouhé době. Končila zima, alespoň ve mně.

Toho taky nechme, duben je obecně fakt fajn měsíc, ale teď je leden.

Mám pocit, že svět je dobře. Lidi jsou různí, děje se dějí, čas plyne tak nějak účelněji než poslední dobou. To se špatně popisuje, ale prostě to tak je. Asi jako rozdíl mezi tím, jestli se dívám na šestou sérii TBBT nebo na Sherlocka. I kdyby ten Big Bang byl třikrát delší, furt se mi zdál stejně o ničem a v každém ohledu by mě bavil míň.
A co je důležité, cítím se hrozně zamilovaně. Nevím, čemu to připsat, ale zdá se mi to po nějakých osmi měsících vztahu a radši nikdy tak moc nepočítané době něčeho vztahu blízkého takové zvláštní. Osmdesátiprocentní pravidlo a tak. Mám z toho radost a sestřička s krysou si o tom myslí své. Mám dojem, že ty dvě mají mnoho společného.

Měla bych jít spát.

A lidi by měli nosit písničky po kapsách, aby mi je mohli dát, až budu potřebovat prostě nějakou písničku. To by bylo užitečné.

A v písničkách by měly být absolutní rýmy, to si myslím.

Pustilo se mi Tides. Vždyť říkám, že bych měla jít spát.