Věci, které dělám v lehké opilosti já

  • Mluvím o matematice //což dělám i za střízliva, ale s jinými lidmi
  • Mluvím o škole
  • Mám názor na programovací jazyky
  • Mám názor na něco
  • Vysvětluji všechny svoje poznatky o kostkách s různě rozmístěnými tečkami
  • Plánuju si SOČku
  • Řeším kompatibilnost oddílových schůzek se svými tanečními
  • A plánuju svoji svatbu //s medovníkem a medovinou
  • A tohoto důvodu rozdávám telefonní číslo na svého domnělého budoucího manžela náhodným lidem //promiň
  • Beru k sobě klíče od Sýpky
  • Zpívám polský písničky
  • A vůbec zpívám dost nahlas a možná falešně
  • Používám telefon
  • Típám telefonáty do rodičů, protože mě k tomu ostatní navádějí //promiňte
  • Nespím, když jsem unavená
  • Vylívám cizí krýgly
  • Sedím v pivě
  • Piju
  • A platím víc piv s medovinou, než jsem reálně vypila

Ach jo.
A za překlepy v tomhle článku vážně neručím.

Autoportréty

Mé oblíbené výtvarné dílo… no, asi ze všeho, co jsem kdy v životě stvořila. Má to fajnový poměr práce a myšlenky. Cyklus sedmi autoportrétů — základu a šesti nějak dotvořených tak, aby to ve výsledku vystihovalo celou mě, bez ohledu na to, jestli mi to je vůbec podobné. Representovalo to jako jedno z mála naši ZUŠku na nějaké šílené výstavě ve Vaňkovce, kterou jsem neviděla. A tak.

Náhledy jsou klikací.



Možná by to tu chtělo nějaké chápu/nechápu. Všechny bych zvládla docela okecat. Ale myslím, že jsou lepší bez toho. Tohle jsem já.

Dejme tomu že jsou prázdniny

Přemýšlela jsem, jestli ho mám zveřejňovat zpětně, jestli ho mám zveřejňovat, když byl psán offline na papír. Myšlenka dvou dat u článků na blogu není vůbec zlá. Mohla bych to zkusit WordPress naučit, ale dost pochybuju.
Ale je to krátká optimistická článkověc. Takové mám ráda a nechci ji nechat zapadnout. Enjoy.

Člověk by si řekl, že po skončení výuky může všechno hodit a hlavu. Ale autobusy a šaliny ujíždějí stále. Neuvěřitelné.

„To zní, jako že už jsi na cestě. To mě překapuje.“
„No, jsem na cestě na Zvonařku. Asi mi ujede i ten druhý autobus.“
„Ahá, tak to už mě nepřekvapuje.“

Čtyři a půl hodiny ve vlaku. No tak proč ne.Je fajn koukat se na pole a jet prostě PRYČ. Jet na prázdniny. Šťastná, jako když mi bylo pět. Mám svoji pětiletou já hodně ráda, to asi víte. Takový můj malý bůh.

Bosá noha chvíli na protějším sedadle, chvíli lehce spuštěná k zemi.

Ve sluchátkách hudba, kterou jsem se zachraňovala z depresí vsedě na obrubníku loni na podzim. Teď mě uklidňuje kvůli tomu, že jsem asi úplně blbá a neumím jít včas na bus. Hudba, kvůli které jsem schopná tančit po kupéčku.

Papír, který se zvolna zaplňuje červenou náplní z propisky.

Lidi, kteří nastupují.

Úsměv z toho, kam jedu a za kým.

Strach z ostatních lidí.

Dlouhovlasý prodavač cukrovinek v uličce. Proč nejedeme na tábor tímhle?

Celodenní jízdenka po Vysočině.

Posledních patnáct volných listů zebří černé knihy.

Sakra, já se mám!

Za vlakovými kolejemi v Dobroníně je neuvěřitelný pole lesních jahod.

Spánek.

A ta konečná smyčka kolem Slavonic rychlostí tak možná osm kilometrů v hodině má taky něco do sebe.

Konec kolejí. Vystupovat.

Zas jen útržky

„Nojo, Jaroška, vždyť to poznám na první pohled.“
Je docela smutný být za ty divný i na celostátním matematickým soustředění.

„Je kruh nekonečněmnohoúhelník?“

„Četls Medvídka Pú?“

„V úsečkách se jeden nevyzná.“

„Není to potom milostná kružnice?“

„Já bych tu snahu o dělený pokoje zrušila. Pak si mladiství akorát nikdy nečistí zuby a nepřevlíkají se do pyžama.“
„Protože by bylo mnohem lepší, kdyby byli těhotní.“

„Měli byste se nad sebou zamyslet. Jestli náhodou o něco nepřicházíte.“

„A teď tě mám jako obejmout, nebo ti podat ruku, nebo co?“

Je super za týden porušit VŠECHNA pravidla intru. Táborák z účtenek.

„O soustředění v Jevíčku se na pokoji Jarošky děly pěkná zvěrstva.“

Stýská se mi po Králíčkovi.

Když chcete posílat poštovní holuby, potřebujete dva. Jeden trefí do Budějovic, druhej do Brna. Vždycky vyšlete toho, v jehož městě se právě nenacházíte a druhého mu spolu s dopisem přivažte v balíčku k noze.

„Vítej na výletě hrůzy. Nic se tady neděje. Včera Éda ležel celej den před chatkou a jednou za hodinu se převalil na druhý bok.“

„Chovej se normálně.“
…
„Nestydím se za tebe.“

„Ty chceš něco říct, Ïvčo.“

Opít se do deprese je asi nejhorší stav, který jsem kdy měla tu čest poznat. Půlku noci probrečet, říkat spoustu věcí, které mě občas napadají, aniž bych teď věděla, co to vlastně bylo. A být fakt vděčná za lidi, co dokážou najít volnou postel.

Docela mě těší, že teď už dokážu docela machrovat matikou před lidma, kteří jsou starší než já. Ale spoustu věcí prostě neví. A chvílemi se i tváří, že je to zajímá.

„Umíme derivovat.“
„Jo. Konečně jsme co k čemu.“

Kedlubna z Coopu, která mi oschla.

Euklidovská geometrie.

Další a další geometrický sny.

Prostor záchodové kabinky.

„Ty seš tak infantilní, to je strašný.“

„Osa osa, party party, tuč tuč.“

„Komu teď neběhá mráz po zádech, není normální matematik.“

„Jé, to je Evina lžička? Mám důvod jít k holkám!“
„Já jsem u vás celý odpoledně jen tak bez důvodu, vadí vám to?“
„Ne, ty seš holka. Takže my tě tu chceme. To je něco úplně jinýho.“

Svět nějak přestal být pasivní. Je zážitkovej, není moc přemýšlecí. Tak články úplně nemůžou dávat smysl. Dávat smysl všem. Dávat smysl někomu. Nebo tak. Ty předchozí věty píšu průběžně poslední týdny. Stalo se toho asi celkem dost. Trochu mě děsí, že se moje oblíbená část roku zvolna chýlí ke konci. Prázdniny, budiž. Jen si nějak nedokážu představit, že bude třeba říjen. Nebo únor. Nebo nejakej jinej obyčejnej měsíc. Že budu každý ráno nestíhat školu, v šalině psát něco jako domácí úkoly, fungovat v týdenních cyklech, spát každou noc doma ve svojí vlastní posteli. Mít čas si odpočinout od lidí. Mít čas přemýšlet o životě a psát blogový výblitky. Několik týdnů se těšit na nějakou akci, která bude trvat jen pár hodin, protože jiný akce nebudou. Přezouvat se. Ne, to prostě nepůjde. Je mi teprv sedmnáct. Je tolik věcí, který nejde nedělat, i když se mi nechce. A nikdy nebude líp. Jenže…

Jo, a ve výsledku si myslím, že soustředění matematické olympiády jsou dost fajn. Kdyby někoho zajímalo, odkud více méně pochází přímé řeči výše a kde jsem byla. A konečně po deseti letech školní docházky dokážu cíleně usnout v hodině na lavici. Když chci. Jsem na sebe hrdá.

O krájení donutů

Asi bych v noci měla spát. Zvlášť, když se mi fakt chce spát. Ale ne. Dočítání úplně cizích blogísků mě nějak motivuje k psaní. Dokud mám internety, žejo.

Zdá se mi docela humorný, že jen pár hodin, možná desítek minut po zveřejnění optimisticky pražskýho článku jsme se všichni začali hádat. Nevím, proč mě tak překvapilo, že mám po třech nedospanejch nocích ponorku kdekoli, kdykoliv a s kýmkoliv. Beztak to ve výsledku sbližuje, být viděna v nějakým hrozným a neakceptovatelným stavu, být hnusná a pak se omlouvat. Beztak je dobře usnout kombinací únavy, nudy a vteku na sebe samotnou na klávesnici noťasu už před půlnocí. A rozhodně je dobře prostě najednou jen tak sama jít na osmikilometrový kolečko za hledáním kašen a uklidnit se. Ideální řešení problémů. Umění ho aplikovat.

Našla jsem místo v centru Prahy, kde nejsou lidi. A je tam odpadkovej koš uprostřed metrové trávy, ke kterýmu nevede žádná cesta. A je to tam super. Je super dělat si schovky po světě. A taky jsem našla spoustu míst v centru Prahy, kde jsou lidi. V naprosto nepřijatelném množství. Nevím, jestli bych to tam vydržela ještě dýl.

Ale už jsem doma. A už ani nekňučím, že chci zpátky. Nic nedělám. Kromě toho, že jsem se dneska naučila krájet donut na dvě části, který jsou na sebe připojený jako řetěz. To je docela naplňující činnost. A řízla jsem se u toho skalpelem.

Je divnej pocit být týden kdesi v pryč, pak jít v pátek do školy, pak se přes víkend učit krájet donuty, v pondělí zajít na jedenáctou na tři hodiny matiky a pak zas odjet do pryču. Proč ne, že.

Bojím se, že když půjdu do školy na jedenáctou, tak zas zaspím celý vyučování, jako posledně.

Jo, a v Kašně plavou jahody. Asi mě už štve, že je letos Zelňák na Moraváku. Dělá mi to ze života Prahu. Cizí obyčejní lidi. Ale včera jsem tam našla čtyři koruny. Mám za ně dvě propisky. A to se vyplatí.

A článek o radosti ze svého Google kalendáře jsem vlastně nepublikovala – mám radost ze svého Google kalendáře. Je krutě plněj a brevnej. Až oči přecházejí. Mám zajímavej život. A to se vyplatí dvakrát.

V Praze je blaze

Chňá. Když nevím, jak začít článek, tak prostě chňá.

Myslím, že to vůbec není Prahou, aby bylo jasno. Je to tím vykašláním se na všechno a šťastnou téměř týdenní existencí téměř sama za sebe. Takhle se mi to líbí. Moc a moc a moc. A měla bych něco napsat, když mám teď nějakej čas, než si kluci dopíšou projekt, protože jsou to lemry a já lemra nejsem. Nebo spíš mám dobrej tým, teda. A stejně zas nevím, čím začít.

Body? Body.

Být tu teď znamená následující:

  • Jet na něco, co se jmenuje Týden vědy na Jaderce ve chvíli, kdy mi vychází trojka z fyziky a vím, že si ji zasloužím. S doporučením svého fyzikáře.
  • Vyrážet o půl osmé večer z Brna a následně do jedné ráno čekat v Rosicích na člověka, který nás sem má dovézt.
  • Jet po dálnici sakra děsivou rychlostí.
  • Probouzet se uprostřed času určeného ke spánku v klubku končetin a vytrvale se snažit řešit to klubko jako geometrickou úlohu se spoustou křížících se úseček a začít v rámci toho počítat jakési neurčité rovnice, dokud jsem se neprobudila úplně a nezjistila, že jsem asi cvok.
  • Připadat si blbá, vedle ostatních lidí, co tu jsou.
  • Po dlouhé době zase mírně zvažovat další studium matematiky.
  • Bát se cizích lidí ve svém týmu, ze kterých se nakonec vyklubali dlouhovlasí vyznavači metalu a hloupých telefonů.
    • I přesto se jich trochu bát nadále.
  • Programovat fraktály.
  • Využít k něčemu rekurzi.
  • Milovat fraktály.
  • Uvědomovat si, že fraktály vlastně musí být moje oblíbená část matematiky, protože
    • jdou zobrazit
    • jsou nekonečné
    • mají systém a algoritmus
  • Vědět, že fraktály jsou na nic, ale zároveň překvapeně zjišťovat, že existuje občas i docela zajímavá matematika, která je na něco.
  • A psát algoritmy ze kterejch vznikne obrázek je taky fajn, vlastně jsem takhle už pracovala poslední dobou párkrát ve výtvarce, i když jen na papír, ale hlavně se systémem.
  • Instalovat mamince do počítače Linux.
    • A instalovat ho v hospodě.
    • A instalovat ho v noci.
  • Být už skoro den linuxačkou.
  • Pujčovat si ponožky
  • Chodit čtyři kilometry do školy sama a pěšky, abych nemusela platit za metro.
  • Chodit pozdě a cítit se jako spěchající Pražák, i když mi na Praze nejvíc vadí, jak tu všichni spěchají.
    • //A spěchat v Brně mi nevadí.
  • Vůbec nechtít domů.

Zajímalo by mě, jaký je být v Brně a nebydlet tam. Zajímalo by mě, jaký je bydlet v Praze. A takový věci.

Občas mám divný strachy

Asi nechci vidět, jak se na mě zas bude po tomhle článku kdo dívat.

„Můj taťka slyšel teď v šalině nějaký dvě holky bavit se o …, tak jsem přemýšlela, jestlis to nemohla být ty…“
„Ne, asi ne.“
„Nojo, ty se s žádnejma holkama nebavíš.“
Úsměv.

No, ale jo. Možná nebavím. Možná jsem se po dlouhých letech zas dostala do fáze, kdy se s holkama fakt nebavím. Nebo bavím, ale míň než je společensky únosné. A možná se mi to jen zdá, já nevím.

Už jen to hloupý snažení o řazení lidí. Jen tak z principu. Kdyby mi někdo řekl, ať napíšu třeba určité x>3 svých nejoblíbenějších lidí ze třídy, tak to nedám. Asi bych zvládla celkem libovolné x kluků, to by nějak šlo, ale holky jsou prostě taková jednolitá masa, sice rozdělená do dvojiček, ale vcelku pořád masa. To, jak moc s kým konverzujete ovlivňuje pouze to, jak daleko od něj sedíte, mám dojem. A pak je to takové neosobní. Není povoleno se v té mase o moc víc vázat, není povoleno se s někým pohádat. V tak malé a tak podivně uzavřené skupině by to mělo příliš velké následky. Beru to, ale děsí mě to.

Poslední dobou jsem trošku zlá. Budu zlá činy, a už teď jsem zlá rozhodnutími. Na většinu lidí budu hrozně kašlat. Na rodinu, na kamarádky. Budu zlá a budu šťastná. Trochu ekvivalence. Dost smutná ekvivalence. A vrtá mi v hlavě.

Vím, že jsem to říkala někdy před rokem. Že mnohem radši trpím, než se bojím, že kvůli mně trpí někdo jiný. Ono zní hrozně namyšleně tohle o sobě prohlašovat. Jenže tehdy mi to nikdo nevěřil. A já jsem si vážně přála, aby mě teda všichni opustili, jen mi konečně přestali klást něco za vinu. A aby mě nenutili se rozhodovat ve chvílích, kdy všechno bude pro někoho špatně.

Teď se to seběhlo, ty květnočervnový akce. Na ulívání se ze školy se asi neříká jen tak ne, už jen z principu. A já se fakt těším. Z přísně egocentrického a přítomností žijícího pohledu. Jsou to tři (nebo čtyři?) týdny ježdění všude možně s různejma klukama. Cítím se provinile vůči sestřičce a 37, protože mi to připadá prostě blbý, je tak opouštět, když vím, že já jsem bez některé z nich doma taky většinou opuštěná. Dost mi asi vadí, že nebudu na oddílovejch schůkách, egocentricky. A trošku mi vadí to odloučení od masy.

A tady přichází pravá pointa článku, snad. Prostě z té masy možná vybočuju, ale možná se mi to jen zdá. Ne sama sebou, to vybočuju kdykoliv kdekoliv, ale prostě sociálně. Že nejsem v té mase tak pevně, jako ostatní. Bavím se s klukama, jako jsem si vždycky přála, a konečně se mi to i trošku daří. Čuchat k profesorům se mi zdá pokleslé. Chichotat se mi zdá pokleslé /*A zdá se mi to pokleslé, i když se chichotám já.*/ A tak. Jsou i klučičí pokleslé věci, ale ty mi většinou nevadí tolik. Myslím.

Jenže vybočovat z masy je špatně. Zdá se mi to riskantní. Co kdyby se někdy v mase řešilo něco důležitého a já o tom nevěděla? Masa je velká, já jsem sama. Vystupovat z masy se nemá. Je to nespolečenské. A masa má v celotřídním kolektivu důležité postavení. Co řekne masa platí a nebýt v mase znamená nemít na masu vliv. Hlavně že tolik lidí zajímá, co se píše na holčičím chatu. Nic. Nic zajímavého.

Na lyžáku jsem si pořád nebyla jistá. Jestli trávit večery a některé noci na cizím pokoji je správné. I když mě to baví. I když já chci. I když na tom drbacím čaji mě to nebaví a tam jo. Žádnou holku by od tam nikdo nevykopl, kdyby přišla. Jenže tam by to zase nebavilo žádnou z nich. Takhle to bylo fér. Asi.

Zatím mi na to nikdo přímo nic neřekl. Jenže nevím, co si o mě kdo myslí, co si říkají mezi sebou. Netuším, proč mi to tolik vadí. Netuším, proč to všechno píšu. Ale prostě… Tohle je prostě divný.

Asi jsem šťastná

A asi se dokážu smát jen tak, až z toho brečím, ale nemám k tomu vysvětlitelný důvod.
A asi jezdím na koloběžce moc pomalu, na to že mám helmu.
A asi nejsem schopná sama vstát ani na desátou.
A asi pojedem do Prahy a do Jevíčka i na výlet a do Jedovnic a na stavěčku.
A asi se těším.
A asi budu do konce roku ve škole patnáct dní.
Ale asi si dojdu pro vysvědčení.
A to bude asi historicky špatné, ale to mi nevadí.
A asi nevyplodím normální příspěvek.
A asi přichází moje nejoblíbenější část roku, nebo možná už je.
A asi si myslím, že náhlá rozhodnutí JSOU nejlepší a stojím si za tím.
A asi začnu ve velkým testovat noční šifrovačky, protože to se vyplatí a stejně bych na ně nešla.
Ale asi na tohle rozhodnutí zas zapomenu.
A asi bych měla spát.
A asi nechci.
A asi mě štve, že do konce roku budu jen na schůzce nebo dvou.
A asi je osmého května.
A asi jsem konečně snad poprvé naprogramovala něco, o čem si myslím, že to v budoucnu k něčemu bude.
A tohle je asi absolutní výblitek.
A určitě jsem šťastná.

Víte, co je pěkně pitomej dárek k narozeninám?

Když se musíte rozhodovat, kde ty narozeniny strávíte. Mezi slušnejma možnostma, což o to, ale vy nechcete přijít ani o jednu. Bacha, celej článek je trošku netradiční vypsaní z konkrétní situace, především pro mě, protože prostě docela trpím.

Decidofobie je iracionální strach z rozhodování. Člověk trpící decidofobií se děsí špatného rozhodnutí, a tak je ochromený od provedení jakéhokoli rozhodnutí a často rozhodnutí odkládá. Raději přenechá rozhodnutí na jiných − např. na partnerovi/partnerce nebo rodiči. Nakonec, když se člověk neléčí, se může stát, že nemůže provádět žádné osobní rozhodnutí, bez ohledu na závažnost a stane se zcela závislým na jiné osobě.

Příznaky:

  • závratě
  • třes
  • bušení srdce
  • zrychlené dýchání
  • neschopnost mluvit nebo nejasné myšlení
  • pocit odtržení od reality
  • úzkost
  • svalové napětí
  • nadměrné pocení
  • nevolnost
  • sucho v ústech

wikipedie

A já si nemyslím, že by to se mnou bylo vážně tak moc zlý. Ale dneska u Viktora ve fyzice už to bylo zase strašný, prostě strašný. Jenom jsem těkala očima z kluků na něj, snažila se smát vtipům, které tam padly, věděla, že všechno stojí v tu chvíli na mně a doufala, že najednou to rozhodnutí nějak prostě spadne z nebe. A nepadalo.

A já prostě pořád ještě, o mnoho hodin později, nevím, jestli je lepší jet na týdenní matematický soustředění se zhruba třema svýma spolužákama, nebo na třídenní školní výlet se všema ostatníma.

37 rovnou řekla, že nejede, protože by nemohla trénovat kolo. Jak prosté. Jak jednoduché. Jak záviděníhodné.

V tu chvíli jsem ještě navíc myslela, že máme jet právě tři, žádní náhradníci. A to by znamenalo v případě odmítnutí buď nechat svoje místo Balastovi, který by asi chtěl jet, nebo se s ním snažit nějak nepěkně manipulovat, aby zůstal se mnou. A ani jedno z toho bych asi nechtěla. Nakonec to dopadlo líp. Ale byla za tím tahle úvaha, to přiznávám.

A to soustředění je dlouhý a výlet krátkej, na výlet může každej, na soustředění jen já. Vlastně ještě není vyloučeno, že nemůžem odjet dřív. A kluci tam všichni očividně chtěli a já bych byla blbá, kdybych nejela. A Viktor přemlouval.

A tak jsem kývla.

A myslím, že argumenty výše by mohly být dostatečné. A přesto teď doma celej večer kňučím, protože si stejně nejsem jistá, jestli je to správně. Když si uvědomím, s kým vším na ten výlet nepojedu. O co všechno bych přišla, kdybych nejela třeba loni. Že s náma jednou moji dva docela dost oblíbení profesoři, kteří mají hlavně rádi mě a kteří už se nebudou opakovat. Dělala jsem volební komisi něčeho, co se mě netýká. Hlasovala jsem o něčem, čeho se nebudu účastnit. A když jsem se o tom pak bavila s ostatníma, bylo vidět, že jim občas fakt vadí, že tam nebudem. U holek se pak lišilo prostě už jen to, jestli mě chápou, nebo ne.

Připadám si strašně zlá. Protože jsem hrozně moc lidí prostě jen tak opustila. Když tam nepojedu, bude mi vadit, že tam nebudu s 37, i když ta si za všechno může sama. Bude mi vadit, že tam nebudem se Sliznicem, který nemůže za nic. Bude mi vadit skoro všechno, skoro všichni. Ne až tak kvůli mě, ale kvůli celýmu kolektivu, do kterýho patřím, do kterýho patříme všichni a kterej je výbornej. Nemyslím si, že jsem nějak nadrůměrně důležitá. Ale jsem prostě součástka.

Dneska se k nám na schůzku přišel kvůli instruktoráku podívat pravý syn bývalého tatíčka třídního. Tak jsem kňučela schválně dost nahlas, možná to pochopil. Ale asi mě ani nezná. Tatíčka třídního je mi líto taky. A je mi líto 37ina ufa. A je mi líto popkornu a ovesné kaše a svýho teoretickýho paštikovýho narozeninovýho dortu.

Prostě se mi to zdá celé pěkně hloupé.

Studenské volby byly dneska triviální záležitost.

Minh? Uvidíme se v Jevíčku…

Vzduchoplno

Dneska jsem vstala ve 14:41. Přesně. Spát jsem předtím šla někdy po půlnoci. A pak jsem nedělala nic. Myslím. Uteklo to.

Řekla jsem si, že dva dny volna strávím spaním a psaním. Měla bych i psát. Hmch.

Došla jsem k názoru, že můj život je přece jenom o něco zajímavější, než životy většiny ostatních lidí, co znám. Což je na jednu stranu trochu smutný, protože nechápu, jak oni žijou, když si stojím za tím, že můj život je nudný. Ale vcelku je to pozitivní.

Žiju. Jako fakt Žiju. Tak nějak dostatečně. Usoudila jsem, že Velikonoce byly nejpovedenější oddílovou akcí za poslední dva roky. A to se vyplatí.
A předtím byla středa, která byla nejdivnější středou za taky hodně dlouhou dobu. Oznámením jdu ven telefonující mamince v osm večer před výpravou, nesbalená, s tímhle vůbec nepočítající a přesto nakonec puštěná počínaje… a tím zbytkem konče.
A byla jsem dost opilá na to, abych řvala na sál plnej tancujících sekyrkářů slovní spojení jako „Euklidův algoritmus!“ a taky dost na to, abych nezvládla napoprvé správně říct vzorec pro (a+b)3. Ale rozhodně ne dost na to, abych se smířila s tím, že mě tam někdo dotáhl. A stejně jsem se pak celou cestu domů smála. A směju se furt, když si na to celý vzpomenu. Jsme matematický trosky. Ale mě to nevadí, jestli to někoho zajímá. I když ty pohledy našich známých stály taky za to. Myslím, že trošku odmítám mít se Sliznicem společnou zahraniční politiku, alespoň dokud bude v pubertě.

Jo, a mladí ekologové jsou celkem fajn. Nebo jsem si dokázala vystačit bez nich. Každopádně tři dny ekologické olympiády byly o něco víc fajn, než většina akcí s ne až tak moc známou sociální skupinou. A to se taky vyplatí. Dokonce jsem začala i uvažovat o tom, že bych chtěla postoupit do krajskýho kola i příště. A to bych asi měla udělat se stejným týmem, pokud máme být dobří. A… no sakra. A učila jsem Řečkovičáky o půl druhé ráno programovat, zatímco ostatní chlastali a to považuju za důležité.

A zítra se jde na kolo. A do čajovny. Takže to asi nebude úplně den strávený spaním a psaním. Nemůžu se rozhodnout, jestli bych chtěla víc dnů strávených spaním a psaním. Doufám, že moje kolo jezdí. Doufám, že čajovna nejezdí. Ale o tom asi zas tak moc neuvažuju.

Vím, že za uplynulou noc jsem si dvakrát schválně říkala Probuď se, probuď se a věděla jsem že spím. Problém je v tom, že si pamatuju na ten blbej pocit po tom, co jsem to ukončila a říkala jsem si, že je hloupý, že teď nevím, co se stalo dál, ale vůbec si nepamatuju, že bych byla vzhůru. Prostě jsem se podle mě probudila někam jinam. Buď do nějakýho rámcovýho snu, nebo rovnou do toho z kterýho jsem se probouzela potom. No a tohle se mi prostě normálně nestává. A bylo to divný. A tak.

A tenhle článek se jmenoval vzduchoprázdno, ale je nakonec celkem plný.

Všechno se musí zaznamenat.