Asi nechci vidět, jak se na mě zas bude po tomhle článku kdo dívat.

„Můj taťka slyšel teď v šalině nějaký dvě holky bavit se o …, tak jsem přemýšlela, jestlis to nemohla být ty…“
„Ne, asi ne.“
„Nojo, ty se s žádnejma holkama nebavíš.“
Úsměv.

No, ale jo. Možná nebavím. Možná jsem se po dlouhých letech zas dostala do fáze, kdy se s holkama fakt nebavím. Nebo bavím, ale míň než je společensky únosné. A možná se mi to jen zdá, já nevím.

Už jen to hloupý snažení o řazení lidí. Jen tak z principu. Kdyby mi někdo řekl, ať napíšu třeba určité x>3 svých nejoblíbenějších lidí ze třídy, tak to nedám. Asi bych zvládla celkem libovolné x kluků, to by nějak šlo, ale holky jsou prostě taková jednolitá masa, sice rozdělená do dvojiček, ale vcelku pořád masa. To, jak moc s kým konverzujete ovlivňuje pouze to, jak daleko od něj sedíte, mám dojem. A pak je to takové neosobní. Není povoleno se v té mase o moc víc vázat, není povoleno se s někým pohádat. V tak malé a tak podivně uzavřené skupině by to mělo příliš velké následky. Beru to, ale děsí mě to.

Poslední dobou jsem trošku zlá. Budu zlá činy, a už teď jsem zlá rozhodnutími. Na většinu lidí budu hrozně kašlat. Na rodinu, na kamarádky. Budu zlá a budu šťastná. Trochu ekvivalence. Dost smutná ekvivalence. A vrtá mi v hlavě.

Vím, že jsem to říkala někdy před rokem. Že mnohem radši trpím, než se bojím, že kvůli mně trpí někdo jiný. Ono zní hrozně namyšleně tohle o sobě prohlašovat. Jenže tehdy mi to nikdo nevěřil. A já jsem si vážně přála, aby mě teda všichni opustili, jen mi konečně přestali klást něco za vinu. A aby mě nenutili se rozhodovat ve chvílích, kdy všechno bude pro někoho špatně.

Teď se to seběhlo, ty květnočervnový akce. Na ulívání se ze školy se asi neříká jen tak ne, už jen z principu. A já se fakt těším. Z přísně egocentrického a přítomností žijícího pohledu. Jsou to tři (nebo čtyři?) týdny ježdění všude možně s různejma klukama. Cítím se provinile vůči sestřičce a 37, protože mi to připadá prostě blbý, je tak opouštět, když vím, že já jsem bez některé z nich doma taky většinou opuštěná. Dost mi asi vadí, že nebudu na oddílovejch schůkách, egocentricky. A trošku mi vadí to odloučení od masy.

A tady přichází pravá pointa článku, snad. Prostě z té masy možná vybočuju, ale možná se mi to jen zdá. Ne sama sebou, to vybočuju kdykoliv kdekoliv, ale prostě sociálně. Že nejsem v té mase tak pevně, jako ostatní. Bavím se s klukama, jako jsem si vždycky přála, a konečně se mi to i trošku daří. Čuchat k profesorům se mi zdá pokleslé. Chichotat se mi zdá pokleslé /*A zdá se mi to pokleslé, i když se chichotám já.*/ A tak. Jsou i klučičí pokleslé věci, ale ty mi většinou nevadí tolik. Myslím.

Jenže vybočovat z masy je špatně. Zdá se mi to riskantní. Co kdyby se někdy v mase řešilo něco důležitého a já o tom nevěděla? Masa je velká, já jsem sama. Vystupovat z masy se nemá. Je to nespolečenské. A masa má v celotřídním kolektivu důležité postavení. Co řekne masa platí a nebýt v mase znamená nemít na masu vliv. Hlavně že tolik lidí zajímá, co se píše na holčičím chatu. Nic. Nic zajímavého.

Na lyžáku jsem si pořád nebyla jistá. Jestli trávit večery a některé noci na cizím pokoji je správné. I když mě to baví. I když já chci. I když na tom drbacím čaji mě to nebaví a tam jo. Žádnou holku by od tam nikdo nevykopl, kdyby přišla. Jenže tam by to zase nebavilo žádnou z nich. Takhle to bylo fér. Asi.

Zatím mi na to nikdo přímo nic neřekl. Jenže nevím, co si o mě kdo myslí, co si říkají mezi sebou. Netuším, proč mi to tolik vadí. Netuším, proč to všechno píšu. Ale prostě… Tohle je prostě divný.