Vím moc dobře, že když jsem si založila zvláštní stránku na šifrovačkové reportáže, měla bych psát tam. Ale tady jde spíš o můj důležitý životní mezník.

Na Největší hru všech her jde člověk právě jednou.

Byla jsem na TMOU! (A stejně jako naprosté většině zbytku našeho týmu mi nebylo osmnáct, ale to je přísně tajný.)

A oproti očekávání mě to nezklamalo. A to je asi to největší ocenění, co tomu můžu dát.

Protože si pamatuju, jak dlouho jsem se na tenhle okamžik těšila. Jak jsem ve čtrnácti prohlašovala, jak se těším, až budu plnoletá, protože budu moct jít na TMOU a pít medovinu. Nakonec jsem začít (a možná taky přestat) pít stihla mnohem dříve. A na TMOU jsem byla… předevčírem.

Bylo to skvělý. Asi ne nejlepší šifrovačka mého života. Asi ne ani této sezóny. Šifry hezké, ale ne ohromující. Ale jako ten obrovitánský zážitek z toho množství čelovek, jako okamžik hráčské a osobní plnoletosti… Ach.

Nejhezčí byly ty okamžiky příchodů na místo uprostřed lesa, kde se ve tmě snaží přemýšlet zhruba stovka lidí.

A taky ta moje „euforie z nevyspání“, stav, který se opilosti blíží tolik, že by tomu člověk nevěřil, a který mě ve čtyři ráno, po třech hodinách zákysu u Pekárny, nutil tančit a zpívat hymnu tmou. A smát se tomu, že umřu.

A zkafenej Tygr.

A taky to, že jsme byli myslím hezky sehraný tým a nedokážu rozlišovat, kdo vyluštil kterou šifru nebo tak.

Byla to nádhera a jsem ráda za to kdy a kým to bylo.

Prostě šifrovačky. Kdo nezažil, nepochopí. Tak je to.

nebo taky

Si vyberte.