Cítím potřebu světu sdělit, že je mi k dnešnímu datu upřímě dobře, nikoliv že to jen zmateně vykoktávám na otázku, jak se mám. Nenastal žádný konkrétní bod zlomu, jen všechno bylo lepší a lepší tak dlouho, až mám teď konečně zase pocit, že jsem já a že mě baví žít tak, jak žiju. Trvá to zatím tak možná měsíc, a je to celkem s podivem, vzhledem k tomu, že za ten měsíc stihla být A dvakrát nemocná a zas tak moc jsme toho nepodnikly.

Nevím, jak moc toho dělá jaro, jak moc jsem si prostě konečně zvykla a jak moc je sedmiměsíční dítě zábavnější než novorozenec. Ale ono je to asi jedno. Hrajeme si, vaříme, chodíme ven, a volné chvíle trávím zíráním do map a porovnáváním různých dětškých spacáků, terénních kočárků, míst na spaní v Norsku, bytů v Barceloně a boulderů ve Wroclavi, protože to všechno budu v příštím půl roce potřebovat. Jo, a taky se učím háčkovat.

Poslední měsíce se opravdu halí mlhou, rychleji než bych čekala. Jakoby tohle divný transformační období bylo naprosto nepřenositelný a nevysvětlitelný nejen ostatním lidem, ale i mě samotné z jakékoliv jiné doby.

Byla to asi ze všeho nejvíc ztráta identity. Ztráta všeho normálního. Zdánlivě nekonečný pád do jámy hledání, kdo vlastně jsem, pokud mě nemůžou dál definovat moje aktivity ani lidi, se kterými je podnikám. Samota a prázdnota ve spoustě aspektů života a strhávání většiny nálepek, které jsem na sebe kdy zvládla nalepit. Pohled za horizont svých dosavadních cílů a panika ze světa za ním. Stařecký dojem, že všechna významná rozhodnutí v mém životě už byla vykonána a teď už žiju jen z jejich setrvačnosti.

A to všechno v situaci, kdy jsem neměla nic lepšího na (mentální) práci než přemýšlet o životě, jakkoliv nevhodný je procházet totální krizí ve chvíli, kdy si z vás zmatený novorozený mimozemšťan snaží vytvořit obrázek o světě. Několikrát jsem málem vybuchla po nějaké dobře míněné větě typu „Chápu, starat se o mimino musí být fakt náročný,“ nebo „Ale vždyť máš úplně skvělý dítě, nechápu na co si stěžuješ,“ protože to všechno jen ukazovalo, že zřejmě absolutně nejsem schopná vysvětlit, co se mi děje. Protože mám pocit, že to mnohem víc než s péčí o dítě souviselo naopak úplně se vším ostatním.

Ale je to pryč. Stačilo se během půl roku smířit s tím, že nic z těch starých věcí k životu nakonec nepotřebuju a hlavně že nic z nich nedefinuje ani kdo jsem, ani moji hodnotu. A zároveň už pro některé z nich zase vzniká prostor, ale necítím už úplně strhující touhu ho hned zaplnit. S tím, jak si ten nový život nastavit pořád trochu bojuju a taky se to každým dnem mění, ale rozhodně už nemám pocit, že jen přežívám. Nejspíš brzo úplně zapomenu, o čem ten minulý podzim vlastně byl a reálné vzpomínky nahradí idylické dojmy z prohlížení starých fotek roztomilého miminka. Tak jsem si to tu jen chtěla naposledy takhle poznamenat. A třeba někdy napíšu i o něčem hezkým.