Je to měsíc. A jen jsem světu chtěla říct, že je mi dobře.

Je to měsíc, co se moje rodina rozhodla ze dne na den opustit město a zmizet v lesích. Maximalizovat odstup od všeho a všech. V půli intervalu mezi uzavřením škol a celostátním omezením pohybu to znělo absurdně a zbrkle. Asi jako ostatním moje rouška šitá o den dřív, která přece nemůže fungovat.

Rychlostní trénink balení na erasmus, nacpat do batohu všechno, co by se mi mohlo někdy v apokalyptické budoucnosti hodit. Oblečení, nabíječky, pastelky, teploměr a kilo kešu. Panika z odloučení, ale v náladě, která v tu chvíli panovala, se zůstat sama doma zdálo jako sebevražda. A nastěhovat se bez ptaní k někomu jinému na dobu neurčitou je taky zvláštní.

Rodinný čas, než odjedu na do Finska, než se odstěhuju, nebo tak něco. Voda tu neteče ani pitná, ani teplá, topit jde ve dvou místnostech, pračku jsme zprovoznili teprve před pár dny, ale zato máme domácí vajíčka a pravděpodobnost setkání s cizími lidmi se široko daleko blíží nule.

První dny a týdny byly peklo. Měla jsem hrozný strach z toho, jak dlouho to může trvat. Bála jsem se, že to nějakým způsobem nezvládnu, i když nevím, co by to mělo znamenat.

Se začátkem dubna se ale něco změnilo. Počasí, a taky to, že mě přestala paralyzovat studená voda v rybníce. A spolu s tím všechno ostatní. Jsem si najednou hrozně jistá, že jsem tady takhle šťastná.

Každý den smí být stejný, pozdní vstávání, čtyři hodiny produktivity, v pauzách pozdravit kuřátka, kolem třetí oběd, v podvečer cesta k rybníku, vlézt do vody, dokud slunko nezaleze za stromy, večeře a druhý pracovní blok. Libovolné změny a experimenty povoleny. Od chvíle, kdy jsem tohle přijala, mám pocit, že mám ze života největší radost za… nevím jak dlouho.

Konečně žiju tady a teď. Nezažívám ztracení v čase v důsledku toho, že mám tři dny dopředu rozplánované a až po nich mám nějakou naději, že budu moct dělat to, co chci, takže si myslím, že je o tři dny později. To se mi v Brně stávalo furt. Ubylo deadlinů. Ubylo stresu z komunikace s lidma. Ubylo logistiky přejíždění mezi místy. Přibylo vaření, topení a vůbec starání se sama o sebe. Což mě vlastně baví.

Měsíc jsem si nemyla vlasy a nikomu, ani mě, to nevadí. Měsíc jsem neviděla spoustu lidí, na kterých mi záleží, ale vlastně jsem s tím nakonec docela v pohodě, skoro si vyčítám, jak málo mi to vadí. Internetové kontakty stačí. Když se mi stýská, kreslím podle starých fotek.

Mohla bych toho dělat víc. Mohla bych mít skoro hotovou bakalářku, mohla bych komunikovat s lidmi, se kterými komunikovat mám, mohla bych neodevzdávat úkoly do svých dvou předmětů včas, mohla bych svým studentům úkoly opravovat pořádněji a ne na poslední chvíli. Mohla bych využít toho, že mám volné víkendy. Ale nějakým zázrakem to všechno zatím funguje, i když dělám věci jen tak, aby mě nezahltily. Stíhám si kreslit, chodit ven a řešit oddílový online život. Mám z toho radost, velkou.

Mrzí mě, když vidím nervózní lidi na internetu. Ať už mají strach a vztek z čehokoliv. Nechci jim jejich emoce brát, ale… Tak se na světě něco děje, je to přirozené a nikdo za to nemůže. Hezké na tom je, že jedna z nejlepších věcí, co můžeme dělat, je nedělat nic.

Jestli mám z něčeho strach, tak z toho, že už znova nedokážu žít ve městě.
Jestli mám z něčeho úzkost, tak z toho, že mám ve výsledku takovou radost ze stavu, od kterého bych to nečekala, že moje hodnoty jsou možná seřazeny úplně jinak, než jsem myslela. Že mi lidi už chybí neslušně málo.

A taky z toho, že teď mluvím jako ti lidi, kteří mě štvali, když v prvních dnech mluvili o karanténě jako příležitosti vlastního růstu, sebepoznání a kdoví čeho, aniž by mysleli na to, kolika jiným lidem to celé může zničit život.

Ale já rostu, aniž bych chtěla.

A nebo je to jarem.

Ale tohle je endorfinový něco.