Nevím už tolik, o čem psát. Ale dnes bych se s vámi chtěla podělit o zážitky z našeho spolubydlení.

Doma jsme ani jeden nikdy nebydleli s nikým jiným, než se svojí rodinou a poté spolu. Tady bydlíme v bytě se dvěma erasmáky z Francie, kteří přijeli ze stejné univerzity a byť se předtím neznali, teď se spolu dost kamarádí. Náš byt je v domě, který má čtyři patra, v každém dva byty a jestli tomu dobře rozumíme, celý dům patří jedné majitelce a skoro všichni, kdo tu s námi žijí, jsou nějací cizinci, kteří tráví kratší nebo delší dobu v Barceloně.

S Francouzi máme celou dobu poměrně neutrální vztah. Asi jsme trochu čekali, že se se svými spolubydlícími budeme bavit o něco víc, ale tím, že jsou oba z Francie, nakonec prostě většinu času mluví oni spolu francouzsky a my spolu česky. Občas ale pár slov prohodíme a naším spojujícím prvkem je jazyková tabule v předsíni, kam si oni zapisují zajímavá katalánská a španělská slovíčka a my jim k nim občas přihodíme české překlady, neboť Dylan projevuje o češtinu docela zájem. My o francouštinu příliš zájmu neprojevujeme, protože jsme rádi, když zvládneme alespoň nějaké interakce alespoň ve španělštině. Dylan má za cíl naučit Petra španělsky (a já popravdě nevím, jestli ho to učí správně, ale je v tom fakt sebevědomý). Společných akcí moc nepodnikáme, oni jsou mnohem víc vymetači nočního života než my (jsme dosud byli, jajaja). Nicméně jsme to asi celkem vyhráli, protože všechny tři pokoje jsou teoreticky pro dva lidi, ale oni jsou v nich sami, a vlastně mám pocit, že dělit se o sporák a sprchu v 6 lidech by bylo bolestivé, už teď se občas stane, že si tu zavazíme.

Incident nastal před týdnem. Oficiálně máme zakázáno v bytě pořádat jakékoliv párty. My to poctivě dodržujeme (i když nutno říct, že spíš než proto, že bychom byli tak moc poctiví, je to proto, že jsme asociální) a dosud jediná naše návštěva byli Petrovi rodiče. Pauline a Dylan si občas přivedou nějakou jednotlivou návštěvu a několikrát si večer pozvali větší partu kamarádů, na což nás dosud skoro vždycky předem upozornili, a někdy mezi desátou a půlnocí se přesunuli někam do města. Jednou jsme se toho účastnili i my. Jenže minulé úterý to nějak bylo celé naopak.

Večer šli ven. A ve chvíli, kdy jsme chtěli jít spát (což bylo asi půl jedné!) se vrátili s několika kamarády a začali dělat bordel. Šla jsem se sprchovat, že prostě snad nějak usnu. Do mojí zamčené koupelny se během toho někdo pokoušel neúspěšně dostat, načež se rozhodl jít na záchod, co patří k Dylanovu pokoji. Já si vyčistila zuby a šla do postele.

Spát se ale moc nedalo, v kuchyni hrála hlasitá hudba a oni se tam smáli. A do toho jsme uslyšeli rány na dveře. Nebyli jsme si jistí, jestli na nás klepou naštvaní sousedi, nebo to jde z jiného bytu (tak mi to znělo spíš), ale měli jsme pocit, že my fakt nejsme ti, kdo by to měli řešit. Když se ale ozval vyděšený ženský hlas „Help!“ došlo nám, že by to asi někdo řešit měl.

Moje první myšlenka byla, že se sousedi (kteří se tam celý den hlasitě hádali), vraždí, a vyrazila jsem sondovat k oknu. Petr má rozumnější nápady a lepší prostorový sluch, takže mu správně došlo, že ta osoba, co se dobývala ke mě do koupelny, buší zevnitř na dveře od Dylanova záchodu. Byla tam zamčená, neuměla se dostat ven a solidně hysterčila. Zámek nešel odemčít nám ani šroubovákem zvenčí, takže jsme museli vyrazit do kuchyně, vysvětlit opilým spolubydlícím, že je nejdeme strašně zdrbat (i když vlastně máme sto chutí, ale ne dost odvahy a nechceme být zlí), ale že zejména jejich kamarádka potřebuje pomoct.

Celý problém jsme předali Dylanovi a jelikož se hlavní hluk přesunul z kuchyně do vedlejšího pokoje, zcela jsme vzdali jakoukoliv snahu o spánek a začali počítačovat, zítra nikam nevstáváme, tak je to asi jedno. Snaha přemoci zámek trvala nějaké desítky minut, uvězněná slečna byla čím dál vyděšenější, a nakonec to její vysvoboditelé vzdali a dveře vyrazili. My jsme nakonec kolem třetí zvládli usnout i s hudbou v kuchyni.

Pauline se nám ráno vehementně omlouvala, ale jak se vlastně stalo, že sem bez našeho vědomí přišlo tolik lidí, pořád nevíme. Dřív, než Dylan zvládl sesmolit nějaký vysvětlující mail pro paní domácí, ozvala se sama s tím, že si stěžují sousedi a co to má sakra znamenat. My dva jsme jakoukoliv spoluvinu popřeli, ale každopádně máme jako byt nemalý vroubek.

Druhá zábavná věc na tomto bytě je, že je v tomhle domě. A tenhle dům je bizarní struktura namáčknutá na jiné domy kdesi uvnitř vnitrobloku, z ulice jsou to jen dveře namáčknuté na jiné dveře, a za nimi je to uzoučké zamotané schodiště vedoucí kamsi. Okna z našeho a Dylanova pokoje vedou do prťavého průduchu na úvodní fotce, a okna z kuchyně a Paulinina pokoje vedou do jiného velmi podobného na druhé straně. Mimochodem mě fakt dost fascinuje, že takhle struktura sestává z několika různých staveb, které jsou na sobě brutálně nalepené, ale ta okna stále nějakým způsobem vedou ven.

Někdy nedávno se i noční teploty vyhouply do bodu, kdy je fakt příjemné mít okno otevřené nonstop. Jenomže když má člověk otevřené okno, slyší všechny ostatní, kdo mají otevřené okno. Dle mých propočtů tak deset dalších pokojů. Sousedy pod námi, co se (asi) hádají nějakým asijským jazykem. Dylana, když dělá Duolingo. Někoho jak hrozně brečí. Seriály, na který se kdo dívá. A taky holku, která se při kouření odvážila z okna oslovit kluka z protějšího okna a povídat si s ním o životě. Anglicky, takže jsme celou romantiku zažili s nimi. Co píšou naši sousedi na svoje blogísky o nás, nevím a radši vědět nechci.

Nevím, co si o té blízkosti myslet, asi mě to většinu času trochu baví. Ale jakkoliv je mi úzko kdykoli si vzpomenu, že za chvíli jedeme domů (ne, nechce se mi), na náš byteček a panelák se těším dost.