Jo, počítáte správně, 38 dní nejsou tři měsíce. Řeč je ale o knížce Adama Gebriana, která se tak jmenuje a kterou mi sem poslala moje babička.

Když babička přišla s tím, že mi sem kromě dvou průvodců, které mi koupila dávno před odjezdem, pošle ještě další knížku o městě, nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, místa v batohu je málo a všechno je na internetu. Pak jsem se ale dozvěděla jméno autora, se kterým jsem shodou okolností zrovna ten týden slyšela nějaký rozhovor a začalo mě to zajímat. A když jsem ji den poté, co mi ji Zelinovi dovezli, poprvé otevřela, pochopila jsem, že tohle je splynutí.

Knížka je o tom, jak tu tři měsíce žil a nedělal celé dny nic jiného, než že chodil s dvouletým děckem po městě, díval se a psal o tom. Výsledkem je knížka, která hezky upozorňuje na zajímavý věci, učí lidi dívat se a skvěle se čte.

Co je ale hlavní: Mám pocit, že přišla ke mě jako ke správnému člověku v nejlepší možnou chvíli. Už tu nějakou dobu jsem, řadu míst jsem poznala jen ze slovního popisu, a naopak už se mi stalo, že jsem na nějaké popsané místo dorazila náhodou a vzpomněla si, že v knize bylo. Přistupuje k prozkoumávání města přesně tak, jak mě to baví, a ukazuje mi, že to tak dává smysl. Číst ji doma, nebyla by zdaleka tak dobrá. Pro někoho, kdo je tu na kratší dobu, taky až tak velký smysl nedává.

Přečetla jsem ji nakonec za jeden večer (většinu) a asi pět jízd metrem (zbytek). Má teda velké písmo a fakt hodně obrázků, ale i tak.

Pokud si tento blog čtete, protože tu taky někdy budete na dýl než týden, doporučuji si ji přečíst. Nejlíp tady. A nejlíp ani na úplném začátku, ani na úplném konci pobytu. Klidně zapůjčím.

Díky, babi.