El Raval je čtvrť, ve které tu bydlíme. Teda, bydlíme na jejím úplném okraji, vedle obrovské třídy La Rambla (to znamená doslova Třída), po které denně proudí davy lidí, je tam milion stánků se suvenýry a začínám to tam solidně nesnášet. Na druhé straně Rambly je Gótico, což je hlavní historické centrum, taky tam proudí davy lidí a je tam milion stánků se suvenýry, ale aspoň je to tam místy fakt hezký. A největší část tady té centrální Barcelony je Eixample, ty typické pravidelné bloky s pravoúhlými ulicemi, co asi znáte z leteckých snímků a map. Tam se mi to v reálu zdá docela nudné. Ale přesně v těch my nebydlíme.

Ale zpátky k Ravalu. Je to popravdě trochu strašidelné místo. Jsou tu úzké a křivolaké uličky, v nich docela dost různorodých lidí, občurané a posprejované rohy, spící bezdomovci. Ta naše strana je ještě tak trochu rozšíření Rambly, tedy nějací turisti, jejich suvenýry, legendární tržnice, Gaudího Palau Güell a tak. Ale hlouběji uvnitř to má svoji vlastní atmosféru, která podle mě jinde není.

Když jsme přebírali byt, pronajímatelka nás varovala, že tam do hloubky nemáme chodit v noci, ať nás nikdo nepřepadne. Když jsem dnes na pivě říkala lidem z buddy programu, kde bydlím, reagoval na to jeden z nich nějak ve smyslu „Hmm, dangerous zone…“ i když sám bydlí někde pár set metrů odsud, tak jsem to úplně nepochopila. Já jsem se rozhodla, že se budu bát jen málo. A v noci stejně většinou nechodíme nikam, takže to je vyřešeno.

Každopádně mám tu čtvrť čím dál radši. Ve středu zkusmo šla ze školy domů pěšky (je to asi o trochu blíž než to mám ze školy domů v Brně) a musím říct, že zbytek náhodných ulic na těch sedmi kilometrech mi připadal jako mnohem míň zajímavé místo k žití, než tohle.

Je to tu takové útulné. Skoro tu nejsou auta. Žijí tu lidi různých národností. Je tu milion malinkých obchůdků, skoro v každém vchodě. A nad nimi a za nimi geniálně nahuštěné byty. Když jsme měli covid a sháněli jsme testy, nejbližší lékárna byla tak 20 m od nás. Všude jsou pekárny, zelinářství, masny, prodejny telefonů (Těch je tu ze všeho nejvíc. Nevím, jestli se tu krade tak moc, že člověk potřebuje na každém rohu nový telefon…), sekáče, bazary a bazary (tady to znamená obchody s věcma, typicky vietnamské domácí potřeby). Rozhodla jsem se, že se naučím v těch malých obchůdcích nakupovat tak, abych nemusela chodit do Carrefouru, kde je všechno dražší, ovoce nezralé, a ještě se tam musí jít po Ramble, což mě nebaví. Ještě se musím naučit masny, u těch pultů je to náročné.

Nejlepší objev jsem učinila právě cestou ze školy: na druhém konci ulice je několik obchůdků luštěninami, oříšky, moukou a vším možným na váhu. Jenomže to nejsou takové ty supermoderní bio bezobalové obchody, co máme v česku, ale rodinné podniky nějakých pánů z blízkého východu, kde je asi tenhle způsob prodeje mnohem běžnější než v Evropě. Všechno mají ve velkých pytlích, naberete si to lopatičkou do pytlíku, a je to mnohem levnější než v supermarketu. A taky tam mají třeba červenou čočku nebo sójové kostky, což v Carrefouru neseženete.

Prostě jsem jen chtěla říct, že jsem ráda, že v rámci Barcelony bydlíme tady. I když ten dlouhodobý pobyt v hustě zalidněném městě nás introverty občas trochu vysává. Ale tady to má své kouzlo.