Konečně jsem se dočkala i vlastní rodiny, v počtu všech tří. Než přijeli, říkala jsem jim, že si myslím, že roční dobu vychytali skvěle, je tu krásně, ale ještě ne na umření. Ale to se samozřejmě změnilo a zatímco Petrovi rodiče nám přivezli týden deště, moji týden vedra, přesně na to umření. Zničili jsme je i sebe myslím docela obstojně.

Mám pocit, že čím déle tu jsme, tím míň mám jasno v tom, co by tu taková návštěva měla zažít. Nutno říct, že kdybych měla někomu namyslet program v Brně, bude to asi ještě horší.

První dva dny jsme prochodili trochu prochodili město, byli jsme na pláži a v Sagradě, což je další místo, kde jsem byla už před šesti lety a trochu jsem cítila potřebu si to zopakovat. Zapůsobilo to na mě o něco míň než tehdy, lidí tam bylo i ve všední den dopoledne poněkud hodně, ale jo, furt je to velkolepě krásný a zatvrzelost tak dlouho stavět něco tak zbytečného, jako kostel pro turisty, je obdivuhodná. A taky na zmrzlině v Parallelo, což je neméně důležitý.

Ve středu odpoledne můj tatínek zatoužil po návštěvě muzea matematiky, což je pro změnu místo, kde jsem před šesti lety chtěla být, ale nebyla (cítím potřebu zde odkázat tento Štěpánův status, který mě stále ještě baví). Ukázalo se, že je to z centra dál, než jsem čekala, takže jsem tam před schůzkou se spolužáky mohla strávit jen asi půl hodiny. Nicméně přestože celý park okolo byl tentokrát totálně rozkopaný, vláčky tam nejezdily a vůbec to nevypadalo, že by mohlo být otevřeno, otevřeno bylo. A byla tam spousta matematických hraček, se kterými jsem je nechala si hrát, a vrátila jsem se do města.

Ve čtvrtek a v pátek, což byly dny, kdy jsem měla nějaké přednášky a hlavně se mi zdálo, že už bych měla něco udělat na tom asi milionu projektů, co mám odevzdat v příštích dvou týdnech, jsme je poslali na osvědčené mimoměstské výlety, tedy na Montserrat a do ptačí rezervace. Asi to bylo vzhledem k počasí fakt náročný, ale podle mě furt lepší, než zůstávat ve městě.

V sobotu jsem si dala za cíl vyrazit společně někam dál, kde jsem ještě nebyla. Vzhledem k počasí bylo jasný, že by to místo mělo zahrnovat nějakou vodu. A tak z toho celkem jasně vypadla Costa Brava, divočejší pláže na severním konci východního pobřeží Španělska, kde je to prý hezký.

Vyrazili jsme vlakem do Blanes, od tam autobusem do Lloret de Mar, pěšky zpátky do Blanes a ještě dál do Malgrat de Mar a vlakem domů. Rodiče tvrdí, že to byl nejodpočinkovější z jejich výletů, nás dva, kteří jsme vedro předchozích dvou dní přežili v klidu ve škole, to docela zničilo a spálilo.

Cítím potřebu vyzdvihnout zde pana zřízence na nádraží, který si bystře všiml, že do automatu na jízdenky klikáme 5 zpátečních lístků a řekl nám, že si můžeme místo nich koupit jízdenku na 10 jízd, na kterou může jezdit víc lidí současně a ušetřil nám tak asi 15 euro. Rodalines de Catalunya mám čím dál radši.

Když jsme přijeli na místo, byla všude šílená mlha, která se ale postupně roztrhala. A jo, bylo to tam hezký. Projít co nejvíc po pobřeží byla uprostřed mezi městy docela výzva, protože cesty na mapě moc neodpovídaly realitě a na spoustě míst byly nějaké oplocené soukromé pozemky. Dopadlo to tak, že jsme byli nuceni přelézt přes řetízek do jakési botanické zahrady doufajíc, že když je na tom řetízku zákaz vstupu napsáno jen v opačném směru, než jdeme my, tak jdeme z nelegálního prostoru do legálního, ale nebylo tomu tak. U oficiálního vstupu si na nás počíhala paní hlídačka a španělsky nás sjela jak učitelka neposlušné žáčky, ale pustila nás ven a nic po nás nechtěla. Cestou jsme se mimo jiné na nějakou dobu vyvalili na pláži, kde Ola našla utrhnutou bójku, která se ukázala být velmi multifunkční plážovou hračkou: dá se na ní plavat (nejlepší je, když je zhruba z poloviny naplněná vodou), nosit v ní voda a vyrábět jezírka (na místním suchém hrubozrnném písku nic moc, protože se hrozně rychle vsakuje) a ohřívat v ní voda (funguje, ale hrozně pomalu).

Do Blanes jsme došli v podvečer, dali jsme si večeři v naší nově oblíbené Mercadoně (článek o nakupování v místních obchodech jednou bude) a rozhodli se, že ještě chceme dobrodružství, takže jsme se vrátili na pláž a pokračovali až do další obce. To dobrodružství na tomhle podniku bylo, že v půli cesty mezi Blanes a Malgrat de Mar ústí do moře řeka. Na jedné verzi map.cz to vypadalo, že je ústí jaksi zasypané a dá se tam v pohodě přejít, na jiné, že je to prostě normální řeka. Fotomapa se přikláněla k zasypané verzi, což nás trochu uklidňovalo, byť se to nejspíš týkalo jen nějaké fáze přílivu. Ale nakonec to bylo úplně v pohodě, řeka prostě neústila, jen vytvářela takovou zelenou tůni, a my mohli pokračovat suchou nohou. Větší problém byl, že o něco dál jsme dorazili k obřímu plotu, jež na jehož druhé straně byla opět cedule, že tam, kde se nacházíme my, je vstup zakázán, protože se tam líhnou nějací ptáčkové. Tak jsme ho podlezli a vrátili se do legality. Fakt mě baví chodit po pláži. Hledat to rozhraní příliš mokrého a příliš suchého písku, optimalizovat chůzi a odhadovat vlny. Jsem v tom dobrá.

Neděli jsme nechali na osvědčenou kombinaci Montjuïcu a námořního muzea. Hodně jsem se snažila vymyslet nějakou trasu přes Montjuïc kde se neupečeme a přitom uvidíme všechny moje oblíbené výhledy, ale v západní části se mi to vůbec nedařilo a pokaždé jsme skončili někde ve slepé uličce do nějakého uzavřeného areálu. Ale překvapilo mě, na jak moc místech jsem tam ještě nebyla. Jako dobrý nápad se ukázalo zajít na pivo a tapas do hospůdky nad olympijským bazénem, ze které je jeden z nejlepších výhledů na město vůbec. Obsadit tam v poledne stůl chtělo teda dost trpělivosti a postřehu, ale jinak doporučuju. Prostě to bylo hezký.