Tady lehce zmiňuju, že jsem kolem Velikonoc měla nachlazený močový cesty a bylo to takový… dlouhý, chvilku úplně v pohodě, chvilku ne, a s neustálým pocitem, že bych to možná měla nějak řešit, ale možná to není potřeba.

A tak jsem se po návratu z výletu rozhodla, že to radši nebudu riskovat a místo léčení se vodou a brusinkama (které jsem si v pákistánských obchodech s věcma na váhu kupovala po půl kilech, to bylo náhodou super) půjdu prozkoumat místní primární zdravotní péči.

Jako zmatenému cizinci mi docela vyhovuje, že praktičtí (a asi i někteří specializovaní) lékaři jsou tu koncentrováni v takzvaných CAP (centre d’atenció primària), kam můžete prostě přijít a nějak se o vás postarají. Ze tří CAPů podobně vzdálených od našeho domu jsem si vybrala ten, který měl (o 0,1 hvězdičky) nejlepší hodnocení na google mapách a nějaké anglické a pozitivní recenze od cizinců – tedy CAP Doctor Lluís Sayé.

Podle internetu to taky vypadalo, že by neměl být žádný problém mít návštěvu hrazenou libovolným z mých pojištění, tedy evropskou kartičkou a dlouhodobým cestovním pojištěním od ISICu. Ale žádný návod k tomu, co mě v takovém CAPu může čekat jsem nenašla, tak ho píšu teď já.

Cestou jsem brutálně zmokla, ale středisko jsem našla (a zjistila jsem, že je to ta budova s velikou duhovou vlajkou, kterou občas obdivujeme cestou z UB). Najít správnou recepci bylo trochu náročnější, protože tam měli testovací venkovní okýnko pro coviďáky, venkovní recepci (asi taky pro coviďáky, nebo nevím), obrovskou místnost s lidmi u stolů, kteří taky dělali nějakou administrativu, ale nějaká paní mě španělsky nasměrovala, že když nemám domluvenou návštěvu, mám jít až k nějakým zadnějším dveřím. A tam byla normální vnitřní recepce.

Zeptala jsem se paní recepční, jestli umí anglicky. Zatvářila se dost vyděšeně, ale bylo to úplně v pohodě. Řekla jsem jí, co mi je, dala jsem jí svoji evropskou kartičku, ona chvíli bojovala s počítačem, zeptala se mě ještě na mail a španělskou adresu a bylo to. Rovnou mi dala nádobku na moč, což bylo chytré zefektivnění procesu.

Pak jsem si sedla do čekárny před urgentní ambulanci. Všichni přítomní pacienti vypadali mnohem nemocněji než já a já jsem si připadala trošku jako simulant. Po chvíli za mnou přišla ta moje recepční s tím, že doktor, co tam dnes je, moc neumí anglicky a jak je na tom moje španělština. Odpověděla jsem, že něco sice umím, ale doktorská slovíčka úplně nemám. Ona řekla, že se mi pokusí sehnat někoho s angličtinou, ale dřív než se vrátila, už mě doktor volal dovnitř.

Byla to docela sranda, protože on se snažil mluvit co nejvíc anglicky, já co nejvíc španělsky, a ve výsledku to byla v podstatě pantomima, ale zvládla jsem to (a vlastně jsem i tak vygenerovala o dost víc španělských slovíček, než bych čekala, jsem na sebe hrdá). Udělal mi rozbor moči, prohmátnul mi břicho a záda (což narozdíl od toho, když mi je předtím doma prohmatával Petr a strašil mě, že mám něco s ledvinama, nebolelo vůbec). A došel k závěru, že tam nějaký slaboučký zánět mám a předepsal mi jakási jednodávková antibiotika.

V lékárně člověk musí znova ukázat kartičku pojišťovny. Léky na předpis hradí pojištění jen částečně (myslím, že něco jako 50 nebo 60 %), takže jsem za to zaplatila 2 a půl eura. A byl klid. Nevím, jak moc to bylo placebo, ale pocit, že někdo zkontroloval, že neumírám, byl přesně to, co jsem od této návštěvy potřebovala. A taky už se ani nebojím tady znova onemocnět.