Když se podíváte na mapu Barcelony, případně přímo na Barcelonu z nějakého vyvýšeného místa, větších zelených ploch tu není úplně mnoho. Za zmínku ale stojí určitě Montjuïc, Parc de la Ciutadella, a pak několik kopců, které jsou celkem pohromadě zhruba v půlce města ve směru horizontálním a nahoře ve směru vertikálním, když si půjčím notaci místních autobusů, protože v normálních světových stranách to vyjádřit neumím. O těch to dnes bude.

Jeden z těch kusů zeleně v těchto místech tvoří Park Güel, kde už jsme byli. Původně jsem v ten den plánovala pokračovat ještě na vedlejší kopečky, které na rozdíl od něj nejsou placené a má z nic být nejlepší výhled na město vůbec, ale nějak z toho sešlo. A tak jsme se tam vydali znovu na můj svátek.

Hlavní cíl byl Turó de la Rovira: kopec, na kterém jsou zříceniny bunkrů z občanské války, a je to dost populární vyhlídka, randíčkový místo a pozorovatelna západů slunce.

Můj plán byl vzít to přes Turó del Carmel – holý kopec vedle, který z mapy působí, jako že má kromě bunkrů podobné vlastnosti. Petrovi se po vystoupení z metra ale zalíbil třetí kopec, na který se nám naskytl pohled nějakou uličkou, Turó de la Creueta del Coll. Tady se ozvalo mé podvědomí z roku 2016. Vím, že tehdy jsme touhle oblastí prošli (a dokonce si tu na nějakém plácku postavili stan), ale vůbec nevím, kudy přesně. Ale u tohohle kopce jsem jistojistě věděla, že je to kopec s koupalištěm a chobotnicí, aniž bych měla nějakou přesnou vzpomínku toho, co vlastně byla ta chobotnice. Vyrazili jsme tedy tam.

Chobotnice tam fakt byla. Ukázalo se, že s koupalištěm se to má tak, že v zimě je to normální parkový vodní prvek, a v létě se to začne pořádně čistit, začne se tam platit vstupné a bude z toho koupaliště. Docela cool.

Pokračovali jsme na Carmel. Z tohohle směru to byl trochu orientační oříšek, jedna cesta, kterou jsme měli v mapě byla nově zastavěná nějakým domem a jiná sice existovala, ale byla fakt nenápadná a děsivá. Vyklubal se z toho ale asi můj nejoblíbenější z těch kopečků. Zejména proto, že tam v podstatě nic není, rostliny si tam žijou dost po svým a kromě nás tam byli jen nějací pejskaři. V Barceloně vzácnost. A výhled skvělej do všech směrů, i když ten z Monjuïcu mám asi trochu radši, protože je to blíž místům, kde se obvykle pohybujeme, odsud jsme třeba naši školu detekovat nezvládli.

Nakonec přišlo to nejprofláklejší z míst, kam jsem se těšila od začátku pobytu, Rovira. A jako dobrý, ale vlastně stejný jako ten kopec vedle, akorát s milionem lidí.

Takhle jako celá vycházka přes tři kopce a parky to bylo skvělý a teď to doporučujeme ostatním (a podivujeme se, že tam ještě nebyli). Poslední dny se mi hrozně střídají nálady. Mám úzkost z toho, že už jsme v půlce pobytu a nezažijeme toho tady dost. Přijde mi, že spousta lidí z mýho okolí už by tady z toho zvládla vytěžit mnohem víc, zatímco my si válíme šunky jak v Brně. Ale vždycky když tenhle pocit mám, tak se ukáže, že my jsme ti, kdo všem (těm asi pěti jiným erasmákům, se kterými se občas bavíme) dávají tipy na výlety, ale zároveň máme nadprůměrný počet předmětů. Tak to s námi asi není tak zlý. A teď vyrazíme na náš první vícedenní výlet a to teprve bude.