Věková prostupnost oddílů mi přijde jako super myšlenka. Je to jedna z věcí, o kterých to podle mě nejvíc je. Setkávat se a komunikovat s lidma, o kterých by nás běžné školní kolektivy odřízly, případně s těmi, kteří by se normálně ocitli na druhém konci skupiny a neprohodili bychom s nimi za devět let půl slova.
Přijde mi to tak teď. A pokud si pamatuju dobře, tak mi to tak přišlo vždycky: Když jsem byla malá, tak jsem byla nadšená, že můžu dělat něco drsnějšího než normálně, sem tam v něčem překonat někoho staršího. Když jsem byla starší, byla jsem vděčná, že nemusím být obyčejný účastník programu určeného pro mě, ale že se musím postarat o celou svoji družinku, včetně mladších a méně schopných.
Ale pak si přijde tahle maminka. Maminka která tvrdí, že její šestileté dítě zvládlo simulovat nemoc tak povedeně, až odjelo z výpravy, proto, že mu vadí, že dvanáctiletí puberťáci dokážou v nepřítomnosti vedoucích dělat bordel a mluvit sprostě. A co my s tím jako uděláme, že její dcerušce by bylo líp hezky v hnízdě mezi světluškama.
Přijdou jiní vedoucí s tím, že by se mělo víc programu dělit podle věku. S tím, že máme k dětem chovat víc mateřsky, tulit se a nevím co. Jenže sakra, mě, když mi bylo málo, by tak štvalo, kdyby na mě někdo šahal bez výslovného svolení, kdyby mi někdo pomáhal bez mé žádosti. (A taky se mi nikdy nestýskalo, tak jak jim mám sakra pomoct?) Když jsem byla trochu starší, tak mi vadilo, když mě někdo přiřadil na nějakou aktivitu k mladším. Tak proč mám tohle někomu způsobovat? A co je tohle za samostatnost, když budu hrát maminku?
Jak můžu být dobrá vedoucí, když ničemu a nikomu nerozumím? A fakt jsem byla tak divný dítě? A jsou ti, co nepláčou, alespoň trochu moji lidi?
