Author: Fitli

Dětské oblečení, fáze mimino

Nudím se na mateřské, abyste se vy mohli jednou nudit ještě víc, když budete postupovat podle mých zaručených návodů a nebudete všechno zkoušet metodou pokus omyl. Ale teda ne, že bych tomu nějak zásadně rozuměla, jen mě to baví psát.

Zásuvka s vybraným oblečením pro A krátce před porodem, poprvé a naposledy vyžehlená a krásně poskládaná. Z vyobrazených předmětů na sobě od té doby měla zhruba polovinu, zbytek se ukázal být nepraktický nebo zatím nebyl potřeba v takovém množství. Fotku toho, z čeho jsme vybírali původně dám radši až na konec článku.

Dávno pradávno před narozením A, krátce po té, co se všemožná rodina dozvěděla o její existenci, nás začala vytlačovat z našeho bytu svýma věcma, poděděnýma po všech jejích bratrancích a kdoví kom. Bylo toho strašně moc. Protože asi každý, kdo má dítě, a každý jeho kamarád a příbuzný, zatouží tomu dítěti nakupovat ty hrozně roztomilý mrňavý oblečky (a taky hračky a všecko možné vybavení), jenže to dítě z toho vyroste mnohem dřív, než to stihne zničit, a tak se to předává dalším a dalším dětem a nabaluje se to jako sněhová koule. Mým úkolem bylo to všechno probrat a vytřídit jen to, co A bude potřebovat/co jsme ochotni si doma nechat, aby se někam pořád vešlo třeba i naše vlastní oblečení. Ale samozřejmě jsem neměla ani nejmenší tušení, jak to udělat, aby toho bylo dostatečně málo a zároveň dostatečně hodně, takže jsem postupovala do velké míry náhodně a podle toho, jak se mi líbily barvy a obrázky. Ale teď už trochu vím, tak jsem to chtěla pověsit na internet.

Počty

Tento článek se týká mimin, co leží a nic moc nedokážou. Dobré na této fázi je, že nejspíš moc nezašpiní oblečení jídlem nebo nějakou externí špínou (a pokud ano, můžete za to pravděpodobně vy). Oblečení tak přichází k úhoně zejména špínou interní – blinkáním, kakáním, případně čuráním.

Blinkání ohrožuje všechno oblečení, které se nachází v okolí pusy. Tedy bodýčka, overalky, mikiny, kukly. Nepříjemné na tom je, že se tomu nedá příliš zabránit (nebo jsem na to dosud nepřišla) a míra toho, jak moc se to děje, se mění každým dnem.

Kakání a čurání ohrožuje oblečení, které zůstává na dítěti během přebalování, typicky se na něj může při této příležitosti obtisknout špinavá plínka, špinavé dítě, případně ho zasáhne nečekaná nálož vystřelená při sundané plínce. Opět se tedy jedná zejména o bodýčka a overalky, případně ponožky, pokud jste natolik odvážní, že je na dítěti necháte. Kromě toho se může stát, že plínka nějakým způsobem proteče mimo přebalování, ale to se naštěstí zatím zdá jako celkem vzácný úkaz. V takovém případě ale mohou být zasaženy i například tepláky.

Ostatní oblečení ohrožené není, zejména kalhotovité věci. Tím pádem ho stačí velmi málo kusů, protože ho téměř prát nebudete. Naopak oblečení, které ohrožené je – zejména svrchní vrstva u krku a spodní vrstva u zadku – budete prát hodně. U nás se teď za den protočí tak zhruba 1 až 4 bodýčka, protože ta většinou plní obě tyto role. A to malé skvrnky většinou ignorujeme.

Ponožky jsou spotřební zboží ohrožené ztrátou.

Z plánované frekvence praní a těchto informací by mělo být možné dopočítat vhodné množství celkově.

Typy

Čím víc to jde rozepnout, tím lepší to je. Pokud to má rukávy, je téměř nutnost rozepínání na břiše, pokud to má nohavice, je velmi příjemné, když se dají rozepnout obě. Nevěřila jsem tomu, když mi to někdo říkal, ale přetahovat ležícímu mrskajícímu se tvorovi něco přes hlavu fakt prostě nechcete. Nechcete. Bez ohledu na to, jakou to má barvu. Fakt. Jedinou výjimku mají sestřičky na šestinedělí, ty dokážou nemožné.

Jinak u mimina asi dává smysl mít mít maximálně capsule wardrobe, spoustu věcí stejného typu, co jdou libovolně kombinovat. Jakýkoliv divný kus se speciálními vlastnostmi mě děsí vůbec zkoušet oblíkat a představa, že nakonec stejně skončí za pár minut poblinkaný mě odrazuje ještě víc. Žádné divnověci, co jsou pravděpodobně nepohodlné, ale co když by se hodily na nějakou speciální příležitost, už bych si nenechala. Teda s výjimkou merino oblečení na speciální termoregulační příležitosti.

Úplně jasno nemám v tom, jak moc preferuju spojování vršků/spodků/ponožek do jednoho kusu. Čím míň kusů to celkově je, tím líp se to oblíká. Čím větší kus to celkově je, tím víc mrzí to hodit po hodině nošení do prádla, protože je malá část znečištěná. Oblečení s připojenýma ťapkama se nehodí do šátku, protože tahá za nožičky. Ponožky pořád padají. A tak máme všechny varianty a kupodivu je i všechny občas střídáme.

Oblečení s krátkým rukávem se vyplatí pouze v opravdovém vedru.

Barvy

Na světlých věcech jsou vidět hovínka a na tmavých zvratky. Jako optimální barvu vyhodnocuji žlutou, na které je obojí vidět poměrně málo. Toto pozorování samozřejmě platí i pro oblečení rodičů.

Velikosti

Tady jsem furt ještě dost ztracená. Poučka zní, že se děti obvykle rodí s velikostí 50 nebo 56, což asi sedí, ale celkově jsou číslování různých značek extrémě nekonzistentní. Naštěstí jsou ty věci natahovací a je to nakonec celkem jedno. Naše dítě se od narození co do hmotnosti za deset týdnů života téměř zdvojnásobilo, ale spoustu věcí nosí pořád stejných. Momentálně nosí oblečení asi čtyř různých velikostí a nějak funguje všechno. Jediná špatná věc jsou malé oblečky s ťapkama, které tahají a brání v pohybu.

Tohle je část majetku nejmenovaného nenarozeného člověka, který si natahal do našeho malého bytu. Trauma (a plnou komoru) z toho mám doteď.

Šestinedělní nářky

Nějak si na tohle nepřipadám dost dospělá. Chybí mi trpělivost.

Já nevím, co jsem čekala. Nejsem unavená. Teda, nejsem natolik vyspaná, abych část nočního spánku obětovala jiným potřebám, ale unavená nejsem. Nejsem ve stresu. Co se po mě chce povětšinou zvládám (toho není tak moc), zbytek nedělám. Málokdy něco musí být přesně někdy, čas plyne a jde to. Toho tvora udržuju při životě asi celkem úspěšně. Ale jsem naprosto umořená repetitivností, bezmocí a samotou.

Čas trávím kojením, přebalováním, válením se přilehnutá v posteli se zákazem pohybu a vycházkama s kočárkem. Ty vycházky mě jediné baví, byť mám okolí domu už prochozené velmi důkladně. Teda, válení se a kojení by do jisté míry taky šlo, ale ne týdny a týdny v kuse.

Po dlouhém rozmýšlení, kterou z těch mnoha fotek, které jsem za poslední týdny udělala, sem dát, mi přišlo, že dětská stolice dokonale sladěná s mojí botou se k tomuto článku hodí nejlépe.

Čtěte více

Porod

Poslední týdny těhotenství mě fakt nebavily. Bylo vedro. Všechno mě vyčerpávalo. Nejradši bych ještě vypadla z Brna, ale to se zdálo jako nebezpečný nápad, protože kdo ví kdy co přijde. Ale přitom se nic nedělo, začínalo to být pořád stejný. A taky pořád stejně vyčerpávající.

Poslední kontrola na gynekologii dva týdny před termínem mi náladu nespravila a jen potvrdila, že se nic neděje a od předchozího týdne se v mém těle nezměnilo zhola nic. Ne, že bych už úplně plánovala rodit, ale přece jenom, nějak by se to vyvíjet mělo. Přenášet nechci, uměle vyvolávat nechci, rodit o moc větší dítě než ty tři kila co mi naměřili na posledním ultrazvuku taky nechci. A tak jsem tak napůl žertem prohlásila, že ji musím vyklepat, přepla jsem se do nového stavu mysli, párkrát jsem ušla pár metrů jednou nohou na obrubníku a měla jsem sex. Těžko říct, co z toho zafungovalo, ale následujícího dne jsem ve sprše překvapeně našla hlenovou zátku. Okamžitě jsem začala hledat, co tento jev říká o tom, kdy začnu rodit. Výsledek byl, že zhruba někdy v intervalu zhruba za tři hodiny až zhruba za tři týdny, ale nejspíš vlastně asi zhruba za tři dny. Výborně. To bylo ve čtvrtek a za tři hodiny se žádný porod nerozběhl.

Čtěte více

2. trimestr

Všechny zasloužilé matky mě uklidňovaly, že první trimestr skončí, a s ním jako lusknutím prstu zmizí všechna trápení. No, nemyslím si, že to bylo přesně po třetím měsíci nebo lusknutím prstu, ale trápení fakt postupně někam zmizela.

S tímto břichem máte jedinečnou možnost jet v Colosseu výtahem, aniž byste museli platit za speciální lístek s jízdou panoramatickým výtahem. I když by vás jinak nenapadlo, že po nějakém výtahu toužíte.

Čtěte více

Erasmus dny 465-470: Výlet zpět

Hned po HackUPC 2022 jsme se rozhodli, že se o rok později na tutéž akci chceme vrátit, děj se co děj. Nevím, nakolik nám někdo tehdy fakt věřil, že se to stane, ale já s tím docela počítala. Jednak kvůli tomu, jak jsme loni vymňoukli domluvu a potřebovala jsem to napravit, druhak proto, že odjet a už se nikdy nevrátit znělo tak strašně fatálně, že to rozhodně nemohla být pravda. A hackaton, tři dny jídla a ubytování zdarma a ještě příspěvek na letenky, to se sakra neodmítá.

Takový nostalgický místo na pláži, kde jsme v den 145 ve čtyři ráno řešili čínskou poezii a evropské vztahy.

V červnu jsem odjížděla s tím, že se nejspíš vrátím i dřív. Nestalo se, ale tohle datum byla záloha, která prostě platila. Vrátit jsem se potřebovala. Ale zároveň ta představa zněla dost děsivě. Co když to vůbec nebude takový, jako si to celý rok pěstuju ve svojí mysli? Co když si všechno pamatuju úplně blbě? Co když nás Rob nebude chtít vidět? Co když Summer už nebude v Barceloně/ve Španělsku/v Evropě? Ale nezbývalo, než to zkusit. S pomocí ChatGPT navázat vhodné mezilidské interakce, přihlásit se, koupit letenky a doufat, že to bude dobrý, a ideálně že mě to i vyléčí z nekonečného stesku.

Čtěte více

Tenerife

Tento článek je nesnesitelně dlouhý. Problém je asi v tom, že když jsem někde sama, produkuju hrozné množství interního monologu, který pak neumím zkracovat. Ale moji internetoví fanoušci (čtěte moje babička a Rob) už to po mě chtějí pěknou řádku týdnů, tak už to asi musím vypustit a neřešit to.

V pondělí 6. 3. jsem přijala nabídku svojí první plnoúvazkové práce, nástup o dva týdny později. A to znamenalo jediné. Poslední dva týdny, kdy mám víc času než peněz, a dva týdny, po kterých mi začíná úplně nová životní etapa, na kterou bych měla být nějakým způsobem připravená.

Bylo tak nějak jasné, že se ty dva týdny nevydržím válet doma. Ten první ještě mám nějaké závazky, ale v tom druhém musím provést něco pořádného. A tak jsem začala, docela na poslední chvíli, hledat letenky někam a promýšlet, co by se dalo. Nabízelo se navštívit Š. v Norsku, ale při té představě jsem si uvědomila, že se mi vůbec nechce nikam, kde je zima. Další aspekt byl, že jedu sama, protože moji kamarádi musí do školy (a protože vlastně docela dost chci jet sama), čímž se mi vyškrtaly všechny příliš exotické destinace, kam bych se bála (a moji blízcí ještě víc), a taky všechno, co příliš zavání městskou turistikou, protože přitom bych se užrala nudou. A pak už mi toho v tom vyhledávání From Brno +250 km to Anywhere vlastně nezbylo tolik. A Kanáry to vyhrávaly docela na plné čáře.

Čtěte více

Měsíc dospěláctví

Je to měsíc od mého nástupu do mojí první plnoúvazkové práce. Mám pocit, že bych si k tomu měla něco poznamenat.

Výběrové zoufalství

Až do poměrně nedávné doby se můj život vyznačoval tím, že jsem vždycky zhruba věděla, co chci dělat. Jakože, nevěděla jsem, co si chci dát za zmrzlinu a na co se chci dnes večer dívat, ale věděla jsem třeba s docela velkou jistotou, co chci studovat a jak rámcově chci, aby vypadal můj každodenní život. A taky jsem se, asi tak od první chvíle, na kterou si pamatuju, pekelně těšila, až budu velká, svobodná a hlavně samostatná. Autonomní.

Ale když se začal blížit moment, kdy bych si měla vybrat, čím se teda jako budu živit, padla na mě naprosto nepochopitelná a dosud nepoznaná beznaděj a paralýza. Prostě jsem nevěděla. Spolu s dalšími vyčerpávajícími faktory tohoto podzimu a zimy mě to občas totálně ničilo.

Měla jsem strach, že ať si vyberu cokoliv, nebude mě to bavit. Příležitostí je přitom v mém oboru víc než dost, ale o to horší by bylo, kdyby mě to fakt nebavilo. Měla jsem strach, že si vyberu něco, co pro mě není dost dobrý. Že nevyužiju svoje vzdělání. Že budu dělat produkt, kterej je pěkně nudnej a není k ničemu. Že budu mít málo peněz, i když třeba víc, než pořebuju, ale míň, než si lidi okolo myslí, že bych mít měla. Že mě to nijak nerozvine a příští hledání práce bude stejně zoufalé jako tohle. A další milion takových nesmyslností.

Čtěte více

FI: Pohled zpět

Během magisterského studia jsem se na sepisování svých dojmů ze studia na svojí domovské univerzitě úplně vykašlala. Nějak už mě to nebavilo a začala jsem mít pocit, že je to všechno tak strašně subjektivní, že to nemá vlastně vůbec žádnou hodnotu. Předměty se každý semestr trošku mění, co mě bavilo nemusí bavit nikoho jiného, kdo ví, jaký pocit bych z čeho měla, kdybych si to zapsala v jiném pořadí. A tak. Ale když jsem tím vším prošla, chce to alespoň nějaké slovo závěrem.

Seminář Formely, rychlá Furierova tranformace, hezkej stromeček a já

Čtěte více