Vlastně nevím, komu to píšu. Přečtou si to tady moji rodiče a nikam mě nepustí, přečtou si to tady moji nezkažení kamarádi a ztratí o mě možná veškeré iluze, přečtou si to tady moji mladší kamarádi, pro které bych měla a chtěla být vzorem, přečtou si to tady ti, se kterýma občas zajdu do hospody a budu se na mě příště divně dívat. Ale co už. Přečtěte, okomentujte, jestli chcete, ale zapomeňte.

Ono to bylo vlastně jasný odjakživa, že mi něco hrozí. Byla jsem takový to dítě, co ve dvou letech vylizovalo pivní flašky a od předškolního věku chtělo do všeho alespoň namočit jazyk. A ne proto, že by se to nemělo, prostě proto, že mi to chutnalo. A co si pamatuju, těšila jsem se vždycky na to, až mi bude osmnáct, kvůli tomu, jen kvůli tomu. Před nějakým rokem a půl jsem poprvé zjistila, že by mi to pivo načepovali už teď, kdybych chtěla. A o dost měsíců později jsem si ho i dala, na tom by ale ještě nebylo nic špatnýho.

Stála jsem si za tím, že když něco piju, tak jen a jen proto, že mi to chutná. Prostě mi nechutnají olivy a masový knedlíčky v polívkách a chutná mi kedluben a alkohol, to je fér. Chuť byla jednoznačné plus a opilost jednoznačné minus. Odsuzovala jsem většinu tvrdýho, protože tam si žádnou chuť neužijete, ale opilí budete až až.

Nevím jak jiní lidi, ale já si divnejch stavů svojí mysli užiju dost i jen tak sama od sebe, na to nepotřebuju žádný zlepšováky. Koneckonců, málokterý z mých stavů jsou si tak podobný jako opilost a nevyspalost.

Nejsem ráda opilá, protože to považuju tak nějak pod moji úroveň a děsí mě to. A prostě vám vyloženě opilá připadat nikdy jen tak nebudu, možná trošku míň mlčenlivá, možná, ale nic víc. I když mi třeba může být dost blbě. A to taky není stav, do kterýho bych se chtěla dostávat.

Jenže teď asi nadešel nějakej zlom. Došlo mi, že kromě té chuti, kterou si jako důvod schvaluju, už přišel i nátlak okolí a zvědavost, ruku v ruce. Kdyby mě nikdo nezval, neměla bych odvahu něco jen tak zkoumat. Kdybych nebyla zvědavá, tak bych dokázala odmítnout. Ale je to obojí najednou.

A já pak najednou ztrácím svůj jakž takž inteligentní pohled na věc, ztrácím strach zkoušet víc a víc. A nestačí mi to zkusit jednou. Když neumřu z n, tak musím zkusit, jestli neumřu ani z n+1 (Cha, matematická indukce, první krok by šel, indukční už těžko, prostě nedokážu, že ať toho vypiju kolik chci, tak neumřu, což je smutné, protože pak bych to zkoušet už nemusela)

Jenže pak z toho vychází situace jako včerejšek, kdy jsem se necítila až zas tak moc opilá, ani večer, ani pak ráno, ale v matice a fyzice mi najednou došlo, že jsem blbá, prostě úplně blbá, že mi jakýkoliv vyjádření neznámé ze vzorce v písemce trvá snad několik minut a chápat, co je na tabuli je nad moje síly. A řeknu vám, že mě to vyděsilo. A teď jsem se zase vrátila do normálu, ale příště to nebude lepší, příště to bude horší, protože n+1.

Ale já si nechci způsobit, aby mi někdo bránil, aby mě někdo hlídal. Možná trochu aby mě nikdo nepodporoval, ale to taky nevím úplně jistě. Ale říkám jen, že je mi šestnáct, že vážím pětačtyřicet kilo, že chodím ve všední dny do školy, kde mi záleží právě na těch předmětech, kde se musí přemýšlet, a asi nemám rozum. Tak je to.