//Napsáno ve středu 11. 3. 2015 odpoledne v kavárně Tři ocásci. Jen na základě dnešního rozhovoru nakonec zveřejňuju, i když tomu něco chybí. Ale tak: Zobecněná myšlenka: Být jiný než ostatní neznamená být lepší. Ještě zobecněnější myšlenka: Být nějaký neznamená být lepší. Konec mouder.

Nechci reagovat na nic konkrétního. Tenhle článek chci napsat už pěkně dlouho, a to tak, aby na nic konkrétního nereagoval. Takže pro začátek ignorujme fakt, že se mě včera někdo zeptal na mé plány do budoucnosti.

Jde o to, že čas od času někdo napíše článek. Pokaždé ten samý článek. Pokaždé ho napíše někdo jiný, ale jsou to obvykle lidé, které za normálních okolností fakt uznávám. Ať už je znám naživo nebo ne, je to ten můj typ lidí. A pokaždé je mi z toho trošku… Divně? Smutno? Nejisto?

Poselství těch výplodů je jednoduché. Myslete jinak. Nebojte se. Pojměte svůj život jinak, než se od vás očekává. To je všechno moc pěkné. Ráda myslím jinak. Ráda se nebojím myslet jinak. Ráda dělám zvláštní věci. Ale taky si ráda užívám úplně normální věci, které jsou prostě hezké a nechci je zahodit.

Abych se dostala k věci: Myslím si, že ideál toho, jak můj život může dopadnout, je přesně to, co se ode mě očekává od chvíle, kdy jsem se narodila. Nic víc, nic míň. Od malička (když ne od narození, tak třeba od školky) se tak nějak očekávalo, že budu chodit na školu, kam teď chodím a kde jsem opravdu šťastná, že snad budu chytrá, že budu vystupovat z davu. Geny? Výchova? Já nevím, ale cítím se na svém místě přesně tam, kde se čeká, že budu. Toužím žít stejný život, jako moji rodiče, protože se mi líbí. Protože jsem jejich šťastné dítě a tak vůbec.

Nějak nechci víc. Nechci se stěhovat nikam pryč, nechci vytvořit žádné světové dobro, nezapomenutelné dílo ani nic takového. Chci prostě jen žít. Tím opovrhovaným způsobem, narodit se, postupně vystudovat všechny stupně škol, mít rodinu, najít si práci, v kanceláři, tvořit nějaký produkt, dostat za to zaplaceno. Mít vnoučata, jít do důchodu, umřít. Každou z těchto fází si dostatečně užít se vším, co k ní patří. K tomu být na střední patří všechno to, co teď dělám. Nemyslím, že by to byly úplně normální věci, ale zároveň žádnou z nich nevybočuju z toho základního konceptu. To je můj cíl. To je můj sen. A je něčím horší, než nějaký jiný?

Jen se po přečtení toho typu článků vždycky cítím hloupě.