Měsíc: Říjen 2014

Prostě bijekce, chápeš?

Jsem.
Jsem.
Jsem šťastná.
A tak.
Dneska.
Od včerejška.

Jsem tak šťastná, že jsem si na počest toho uklidila na stole. Spodní vrstvy byly ze sekundy, jestli se nepletu. Ale to ještě neříká nic o tom, kdy tam bylo naposledy uklizeno. Jáj.

Mimo jiné jsem konečně zvládla vyhodit kytky z projektu kvart. Tleskejte mi všichni. A ze stolu jsem si udělala skvělý místo, kde je možné připojit noťas k reprákům, myši a externí klávesnici (druhou a třetí zmíněnou už jsem si natolik odvykla používat, že mi to není úplně moc příjemný, ale to je jedno.)
Je to fajn pocit něco jen tak zvládnout, bez toho, abych musela.

A taky celej den poskakuju a usmívám se a ráno jsem vstala a vůbec se nepoznávám.

A myslím, že vím čím to je. Je to trošku jako být přehnaně šťastná po druhým pivě a cítit se kvůli tomu hloupě, že se neumíte bavit bez toho. Ale jenom trochu. To by pak byla otázka, co je akceptovatelnou příčinou štěstí. Nebudu kritická.

Díky. Asi mi to fakt chybělo.

Tak takhle já funguju.

A máš ty i nějaký reálný problémy?
Ne. Asi si žádnej takovej nedokážu představit.
No fakt. Mým jediným problémem bude, že v těch ostatních stavech svoje nereálný problémy moc prožívám.

Prostě bijekce, chápeš?

Je to sranda

Chodit do tanečních.
Být posedlá Medvídkem Pú víc než kdy jindy.
Číst celý večer nahlas básničky v angličtině do ochraptění. Protože chci. A ještě mi zbývá druhá knížka, až budu mít čas.
Nemít čas.
Chodit po tanečních na sedmou do těláku.
Dobře šplhat.
Zásadně si nesedat k tomu víc kůl stolu, který se vytvořil až jako druhý. Protože je to velezrada a pohrdám lidma, co to dělají.

Ale nejlepší jsou stejně ty taneční. (A Koníček po nich, samozřejmě.)

Na druhých tanečních kytku, nebo čokoládu? Čokoládu, čokoládu, ČOKOLÁDU! Já chci čokoládu! V téhle situaci určitě. Jen mám pocit, že tenhle názor se mnou nikdo nesdílí. Takže se bojím, že ho nesdílí ani ten člověk, který mi ji má dát, a dá mi kytku, a já ji fakt nechci. Protože kytka něco znamená a neměla by se dávat jen tak. Nechci ji vyhodit. A tu čokoládu fakt chcu. Protože je dobrá.

…

A čte můj blogísek.
To udělal jak? A čte si i napojená blogísky??
Nevím, věděl o mém článku s lehkou opilostí a tak!!

Cože? Cože? Cože? Ne, vážně, tohle by mě fakt zajímalo. Asi nemá smysl se takhle ptát. Nebo jo? Ne, že by mi to vadilo. Asi. Když ho čtou rodiče a všichni, tak už mi nemůže nic vadit. A ne, že bych nepřemýšlela o tom, jestli tahle nebo podobná situace může nastat, ale… Je to zvláštní.

…

-Lucie tančí líp než ty.
-Všichni tančí líp než ty.

…

Mám ráda pivo. Pivo opíjí dobrým směrem. Fakt mě těší nemít mluvicí zábrany, zvládat trochu i politiku a tak. Taky mám pocit, že jsem se včera večer konečně naučila říkat „Prosím?“, ať mi to zní jakkoliv divně. Snad. Jistým způsobem mi pivo usnadňuje život. Asi jsem alkoholik.

Chci čokoládu. …vydechne tě s šerem do ulic…

Ach.

Ukolíbána pasivitou

Už toho začíná být nějak moc, těch tlaků na moji existenci. Začalo to uvnitř, pokračuje to zvenku. Včerejší hádka s rodiči (taková, kterou považuju za nejhorší v historii) tomu nasadila korunu. Nejsem připravená na život, nejsem schopná spolíhat sama na sebe, jen mi to všichni řekněte ještě pětkrát, ať je mi to jasný.

Jenže já jsem. Jsem a jsem a jsem. Jsem, kdybych chtěla, kdybych k tomu měla jiný důvod, než to jen někomu dokazovat.

Ono je totiž tak nesrovnatelněji příjemnější být pasivní, spát, hrát tetris, učit se a dobrovolně plnit oddílové věci, které mi někdo zadá, než se o něco snažit, mučit se tím, uklízet, dělat rozhodnutí a být dospělá, když z toho nemám jak profitovat, alespoň krátkodobě.

Přesně takhle totiž žiju, poslední rok a něco. Obklopuju se schopnejma lidma, abych je mohla zneužívat, a sama si prostě jen tak existuju. Většinou celkem spokojeně. Vím, že to tak nebylo vždycky, že kdysi jsem něco dělala, sama rozjížděla projekty, organizovala akce a seznamovala se s někým, i když to nebylo společensky naprosto nutné. Jenomže taky vždycky nebyl poslední rok a něco, vždycky jsem svůj život nehodnotila deseti hvězdičkami. To říkali čtrnáctiletí chlapci. Že mi závidí můj život. Ať jsem jaká jsem, žít správnej život se mi každopádně povedlo. Jen mi čím dál víc dochází, že bych se kvůli tomu asi měla možná cítit blbě.

Tak jo. Já začnu něco dělat. I když se mi nechce. I když se mi chce usnout zimním spánkem a dělat toho míň než kdy jindy, jen spát.

Jenže když si začnu něco myslet, někam chtít a tak vůbec, tak ne. „Dokud u nás bydlíš…‟