Asi bych v noci měla spát. Zvlášť, když se mi fakt chce spát. Ale ne. Dočítání úplně cizích blogísků mě nějak motivuje k psaní. Dokud mám internety, žejo.
Zdá se mi docela humorný, že jen pár hodin, možná desítek minut po zveřejnění optimisticky pražskýho článku jsme se všichni začali hádat. Nevím, proč mě tak překvapilo, že mám po třech nedospanejch nocích ponorku kdekoli, kdykoliv a s kýmkoliv. Beztak to ve výsledku sbližuje, být viděna v nějakým hrozným a neakceptovatelným stavu, být hnusná a pak se omlouvat. Beztak je dobře usnout kombinací únavy, nudy a vteku na sebe samotnou na klávesnici noťasu už před půlnocí. A rozhodně je dobře prostě najednou jen tak sama jít na osmikilometrový kolečko za hledáním kašen a uklidnit se. Ideální řešení problémů. Umění ho aplikovat.
Našla jsem místo v centru Prahy, kde nejsou lidi. A je tam odpadkovej koš uprostřed metrové trávy, ke kterýmu nevede žádná cesta. A je to tam super. Je super dělat si schovky po světě. A taky jsem našla spoustu míst v centru Prahy, kde jsou lidi. V naprosto nepřijatelném množství. Nevím, jestli bych to tam vydržela ještě dýl.
Ale už jsem doma. A už ani nekňučím, že chci zpátky. Nic nedělám. Kromě toho, že jsem se dneska naučila krájet donut na dvě části, který jsou na sebe připojený jako řetěz. To je docela naplňující činnost. A řízla jsem se u toho skalpelem.
Je divnej pocit být týden kdesi v pryč, pak jít v pátek do školy, pak se přes víkend učit krájet donuty, v pondělí zajít na jedenáctou na tři hodiny matiky a pak zas odjet do pryču. Proč ne, že.
Bojím se, že když půjdu do školy na jedenáctou, tak zas zaspím celý vyučování, jako posledně.
Jo, a v Kašně plavou jahody. Asi mě už štve, že je letos Zelňák na Moraváku. Dělá mi to ze života Prahu. Cizí obyčejní lidi. Ale včera jsem tam našla čtyři koruny. Mám za ně dvě propisky. A to se vyplatí.
A článek o radosti ze svého Google kalendáře jsem vlastně nepublikovala – mám radost ze svého Google kalendáře. Je krutě plněj a brevnej. Až oči přecházejí. Mám zajímavej život. A to se vyplatí dvakrát.