Měsíc: Leden 2014

O blogerech

Fascinují mě lidi.

Už víc než tři měsíce jsem pryč z blog.cz. Je to hrozně zvláštní. Nepřišla jsem na nic, co by mi vyloženě chybělo. Jsem volná, ale ne až tak, jak jsem si možná myslela že budu. Ta adresa působí profesionálně, ale ten blog vypadá a je pořád stejný. Jen jsem na tu komunitu napojená už jen tak nějak z půlky, pouze na tu naši interní, ostatní blogeři už mě jen tak nevyhledávají, jsem cizí, snad se mě bojí. Návštěvnost je srovnatelná, jen cizí komentáře už tu prostě nejsou. Já sama vím, že napsat komentář k cizímu článku na blog.cz je pro mě mnohem snazší, než kamkoliv jinam, protože celá ta doména je už tak nějak zvyklá na to, že se tam píšou blbosti, takže můj blbej komentář se ztratí.

Ale o tom jsem psát nechtěla.

Chtěla jsem hlavně říct, že mě fascinují blogcézeťáci, takhle z venku.

Možná až teď, možná už dávno, mi došlo, že jsou si vzájemně hrozně podobní. Asi ne úplně všichni, ale dělí se to na ákáčkáře a růžovky. Růžovky jsou taky fascinující, ale z bavení se čtením dívčích blogísků už jsem nějak vyrostla. Jsou všechny stejné, občas fakt vtipné a jsou jich mraky a mraky. Jenže ti velcí autoři jsou skoro stejní. Autorská část blog.cz je neuvěřitelně jednotná záležitost, hrozně uzavřená komunita. Všichni se tam vzájemně ovlivňují, všichni mají své vzory mezi ostatními, kterým se touží vyrovnat, takže ve výsledku všichni píšou, tvoří a přemýšlí hrozně podobně. Nebo možná obecně blogují právě jenom tyhle typ lidí, respektive jenom tyhle typy lidí si k blogování vyberou blog.cz, protože je fakt, že blogy jinde vypadají z velké části jinak. Každopádně ve výsledku to je tak, že se mi stává, že poznám člověka a prostě vím, že bloguje, a jsem přesvědčená, že vím i kde. A pak se ukáže, že mám fakt pravdu.

Nemyslím to zle. Už jen proto, že sama sebe pořád považuju za člena té komunity, stejně jako všechny ostatní „zběhy“. Buď ovlivněná ostatními, nebo ta, která začala původně a několikrát blogovat tam už budu navždycky. Jen říkám, že mě to fascinuje.

Člověk z autorské sekce blog.cz je už tak nějak ze zásady:

  • Kreativní – To je tak nějak samozřejmost. Jinak by neměl co zveřejňovat. Ideálně je všeobecně kreativní, takže píše, kreslí, fotí, dělá grafiku a pravděpodobně ještě něco. Když píše, tak dost možná píše fanfiction. Myslí si, že mu to jde, jinak by to nezveřejňoval.
  • Geniální – Myslí si to. Je o tom přesvědčen. Pohrdá svými zabedněnými vrstevníky ze sekce růžovek. Jeho názory jsou natolik správné, že by si je na jeho blogu měl přečíst každý a řídit se podle nich.
  • „Anonymní“ – Má svoji přezdívku, pod kterou se schovává, ale zároveň říká světu o sobě pomalu všechno. Hlavně nedej bože, aby jeho blog našel někdo, kdo ho zná doopravdy, to by se musel rychle sbalit a stěhovat, protože se za svoje skvělé výtvory a geniální myšlenky ve skutečnosti vlastně stydí.
  • Divný – A zakládá si na tom. Blog je pro něj únikem z reality, kde si o něm všichni myslí, že je divný příliš. (Protože jsou samozřejmě úplně blbí.) Ale tady je divný přesně akorát na to, aby to každého zajímalo.
  • Kritický – Pozitivní články jsou nudné. A ze všeho nejzajímavější jsou blogové války, proti růžovkám, proti adminům, proti systému, v těch se vyžívá.
  • V každém případě rád a hodně čte. To je jasné.

A já jsem prostě z hóódně velké části taková. A spoustu blogerů mám hrozně ráda a i snad se všemi bych se kamarádila, kdybych je znala osobně třeba ze školy nebo odněkud. Jen se mi zdají/zdáme hrozně legrační, fascinující, namyšlení, správní.

Vadí mi

Ach.

Jo.

Já nevím.

Sere mě skutečnost, že se neumím odpoutat od toho, že články mají nadpisy, nadpisy jsou otravné, ale celé je to bez nich tak nějak neúplné. A tenhle stejně zatím není vymyšlen.

Serou mě malý jara, protože je z nich celou dobu cítit, že za chvilku skončí a bude zas zima, respektive pseudozima. Myslím, že mi momentálně vyhovuje koncept zimy, kdy nemrzne a nesněží, ale je spousta šedé mlhy, za kterou člověk nemůže čekat nic horšího, než je ta mlha sama.

Zajímalo by mě, jestli nebo jak moc je na mě poznat, když mám depku. Když mám depku a ani si to nepíšu na ruku ani se jinak nesnažím, aby to poznat bylo. Nechci šířit negativní emoce a vadí mi, když je někdo šíří. Ale na druhou stranu občas potřebuju zachraňovat.
Zdá se mi zvláštní ten rozdíl mezi mnou psychicky pohlou na veřejnosti a psychicky pohlou doma. Jak svoje city projevuju milionkrát víc tam, kde se cítím více méně doma a před lidma, který považuju více méně za rodinu. Před jak malým množstvím lidí dokážu brečet nebo zuřit a kteří to vlastně jsou. Asi to umím tlumit, když chci, když moje krysí podvědomí chce, abych se chovala jako normální člověk.

Dneska mi bylo mizerně. Je mizerně. He sentido mizerně. Netuším proč. Spousta věcí mi hrozně vadila, ale to už je zas to mizerný rozlišování příčin a následků. Nejvíc mi vadí, že mi vadí takový blbosti. Vadí mi, že když sedím v matice sama, přestanu se ovládat a prostě s klepu. Vadí mi, že se cítím občas tak špatně a nevím proč a neumím to řešit. Vadí mi, že jsem v létě tolik jiná než v zimě a prostě to tak je.

Založila jsem si na to speciální kalendář a budu vypozorovávat závislosti. Snad. A taky seznam pomáhajících věcí.

Asi mi teď vadí úplně všechno. Vadíte mi všichni. Fáze, kdy už je úplně k ničemu dobrý jídlo, houpání se na houpačce, hudba i nakupování rádoby sherlockovskejch kabátů za třicet korun absolutně na nic. Asi čas jít spát.

Marco Hietala má dnes narozeniny. Tak jo.

Písničku do kapsy

27 článků tady. Dobrý vědět. A 83 za rok 2013 tam. 110. Not bad. Pod deset za měsíc. Takže bad. Ale ono je to asi jedno. Takový věci bych vážně řešit neměla.

Ale fakt je, že píšu nedostatečně. Nedostatečně článků na úrovni a nedostatečně vůbec. A já jsem nikdy nechápala, jak můžou lidi nestíhat psát, kvůli reálnýmu životu. Ve dne se žije a v noci píše. Ale uznávám, že to přece jenom není tak snadný.

2014. 14. 4. V tomto článku je nějak moc čísel zdá se mi. Ale co už. Silvestr a Novej rok jsou odporně umělý svátky, kdybyste to netušili. Ale to už jsem asi říkala loni. Každopádně jsem se letos rozhodla na všechny kašlat. Žádný PFka, žádné vroucí blahopřání, žádné slzy dojetí. Jen občas i skoro cizí objímající a líbající půlnoční lidi, co přišli strčit tu flašku někomu jinýmu, nebo třeba mi i popřát. A jedna esemeska teda. Dvakrát odeslaná, myslím. Psaná o den dřív, ve chvíli, kdy jsem nechápala, proč jsem si vlastně vykňučela právo tam jet a proč tam jsem.

Je celkem zajímavý, jak pár opilejch lidí, za střízliva v pohodě, dokáže znechutit jinak prostě dobrou akci. A taky ten vztek na sebe v jakémkoliv stavu, že nedokážu dost zařvat, vědět jistě včas co si myslím a s klidem to komukoliv oznámit. A taky chci umět dát někomu facku a nebát se, že budu leda k smíchu. To ty tenký ručičky, no.
Tak trochu ztráta iluzí o lidech a alkoholu. Ale asi jsem přesně tohle potřebovala. Za celou silvestrovskou noc jsem kromě toho šampaňskýho měla jedno pivo. Těsně před spaním, spíš ze slušnosti, když už jsem si ho objednala.

Nechme toho.

Došla jsem k názoru, že rok 2013, pokud ho teda mám brát jako nějaký celek, nebyl špatný. Vlastně byl dost dobrý. Hrozný na tom je, že jsem mu to celou dobu nevěřila. A dost divný taky je, že všechny vzpomínky co mám jsou najednou hrozně optimistický. Moje oblíbená je asi pohled na sebe do zrcadla ve výtahu po dubnové Znouzi s Kohoutama. Pár sekund. Měla jsem z kotle rozraženej ret. A usmívala jsem se asi jako měsíček na hnoji. Z různých důvodů. Po dost dlouhé době. Končila zima, alespoň ve mně.

Toho taky nechme, duben je obecně fakt fajn měsíc, ale teď je leden.

Mám pocit, že svět je dobře. Lidi jsou různí, děje se dějí, čas plyne tak nějak účelněji než poslední dobou. To se špatně popisuje, ale prostě to tak je. Asi jako rozdíl mezi tím, jestli se dívám na šestou sérii TBBT nebo na Sherlocka. I kdyby ten Big Bang byl třikrát delší, furt se mi zdál stejně o ničem a v každém ohledu by mě bavil míň.
A co je důležité, cítím se hrozně zamilovaně. Nevím, čemu to připsat, ale zdá se mi to po nějakých osmi měsících vztahu a radši nikdy tak moc nepočítané době něčeho vztahu blízkého takové zvláštní. Osmdesátiprocentní pravidlo a tak. Mám z toho radost a sestřička s krysou si o tom myslí své. Mám dojem, že ty dvě mají mnoho společného.

Měla bych jít spát.

A lidi by měli nosit písničky po kapsách, aby mi je mohli dát, až budu potřebovat prostě nějakou písničku. To by bylo užitečné.

A v písničkách by měly být absolutní rýmy, to si myslím.

Pustilo se mi Tides. Vždyť říkám, že bych měla jít spát.