Měsíc: Prosinec 2013

Místo pro nějakýho extroverta

Sere mě jeden můj pocit.

Je to pocit, který by mě vůbec srát neměl.

Vlastně je to pocit, který bych vůbec neměla mít.

Má totiž naprosto nesmyslné důvody. Má důvody, ale ty jsou postavené na hlavu.

Myslím, že mám moc kamarádů a známých. Tečka.

 

Já byla vždycky taková ta, co je ráda mezi hodně lidma, ale moc toho nenamluví. Prostě poslouchám, udělám si z toho, co jsem slyšela, nějaké názory, které pak doma napíšu někam na internet a mám z toho radost. Rychle se nikdy pořádně neseznámím, jednak proto, že nemluvím, druhak proto, že jsem asi divná a strašidelná. Když mě znáte dýl, tak už s váma možná i začnu komunikovat, ale divná a strašidelná jsem furt, takže dost často nastane situace, kdy mě buď milujete, nebo nenávidíte, to už tak u divných a strašidelných věcí prostě bývá.

Dostala jsem se teď do fáze, kdy se cítím příliš milována. Nechci to přehánět, ale mám pocit, že jsem nějak moc oblíbená.

Nezasloužím si to, to zaprvé. Všude je spousta moudrejch, sympatickejch a zábavnejch lidí, kteří se neleknou toho, že se s nima bavíte a zajímají vás. Když někoho zajímám já, zvlášť pokud to jsou starší nebo tak nějak společensky oblíbenější lidi, mám prostě pocit, že to není mnou jako člověkem, ale prostě proto, že jsem se jim vecpala, což je přesně to, co dělat nechci a nedělám. Stejně jako když mě mají rády oddílový děti, tak mám jako první pocit, že je to tím, že jsem moc hodná, moc rozmazlující, moc spiklenec, i když to je třeba vážně dobře.

A hlavně na to prostě asi nejsem zvyklá. Mám dojem, že se mi teď setkala ta správná doba vytrvání ve svých sociálních skupinách s věkem, kdy mám potkat spoustu nových lidí. Protože prostě, kdy jindy najednou můžete prostě jen tak jít jen tak do hospody s kamarádama svých kamarádů? Kdy jindy se tak zvyšuje ten počet lidí, kteří mě najednou berou jako více méně sobě rovnou? Prostě šestnáct.

A já mám všechny taky fakt ráda a chci všechny poznat a se všema se seznámit. Jen mě to hrozně vyčerpává. Hrozně mi vadí, když mám zaplněnou kapacitu jmen v mozku. Hrozně mi vadí, když jezdím po městě a vidím lidi, co určitě znám, ale netuším odkud. Děsí mě, jak je jich čím dál víc a bude jich čím dál víc.

A k tomu ještě vzpomínky na lidi, který jsem už prostě musela vypustit a léta neviděla a vadí mi to.

A pak nastávají chvíle, kdy jako jediná v místnosti prohlašuju, že bych nechtěla mít víc kamarádů. Ale stejně nevím, jestli je to pravda.

Jsem ráda za všechny, kdo mě mají rádi.

Jsem ráda za všechny, koho znám.

Ale prostě nejsem ráda, jak to neumím zpracovat.

Vánoce v pustině

Letošní Vánoce byly Vánočnější, než každé jiné. V pustině, u nás na chalupě. Byla tam kosa. Jen jedna malinká vytopitelná místnost, a i o tom by se dalo pochybovat. Ale stálo to za to, to vám řeknu. A fotila jsem, mladým bráškou ještě nenarozeného Václava. Říkám vám, Václav jednou bude. A bude fotit nějak takhle, abyste si to mohli představit. Samý strašný artfota…

Je nám líto, nic nenalezeno.

A to všechno jen a jen proto, abych zkusila, jak funguje tahle galerie…

Žít Vánočně

Dneska byl zase moc pěkný den.

Byla kosa a nesněžilo. To je vždycky dobře.

Poslouchám dokola cédéčko, které jsem od 37 dostala k Vánocům. A přemýšlím nad tím, kolik taková věc říká o člověku, který ji komponoval, a přemýšlím nad tím, že by možná nebylo od věci dodělat totéž, když už jsem se o to jednou snažila. Dodělat projekt jménem Zebří výběr, který nakonec skončil na osmi písničkách a přesně půl hodině a nebyla jsem schopná to doplnit na nějakou normální délku. Možná to zvládnu, když to vezmu nějak obecněji a neskončí to tak, že se mi z té přemíry spíše pomalejších a kýčovitějších písniček mých oblíbených interpretů pokaždé, když to po sobě poslouchám, chce brečet a občas trochu zvracet, přestože je jednotlivě všechny miluju, ale asi jsou na jedno brdo. To jsou mi problémy. A nejtěžší je to stejně naskládat za sebe tak, aby to dávalo smysl.

***

Ale nejlepší bylo potkat v pondělí v podchodu na nádraží punkáče a nechat si pochválit obojek a chvilku si povídat. Protože to se vyplatí, člověk se pak cítí nespoutaně a drsně a letně a tak to má být. Prý mám jít na Inseminačku, až tu budou. Proč ne, ale nesmím na to zapomenout. A stejně nejspíš zapomenu. A předtím v neděli na trzích cestou z Hobita nějakýho šermíře, který se mě ptal, z jaké látky mám plášť a v jaké jsem skupině. „V žádné, já si jen tak chodím.“

Hobit byl taky super, možná ne úplně takovým způsobem, aby to ocenili nějací pravověrní fanoušci, ale přesně takovým přehnaným způsobem, abych to ocenila já a řehtala se celou dobu na celý kino. Protože skákat trpaslíkům jedoucím v sudech po hlavách je prostě kůl. A taky tam byla první a nejspíš poslední mně sympatická elfice. Myslím, že sympatická byla právě kvůli tomu, že tam byla docpaná navíc, tudíž to byla jen falešná elfice a nemohla být proto tak divná, jako elfice pravé.

***

Dneska jsem veselý člověk aby bylo jasno. V červených kalhotách, oranžové bundě a duhové čepici a podkolenkách prostě nemůžete nebýt veselý člověk.

A asi mě baví chodit ven. K tomu jsem došla. V zimě se málo chodí ven a je to špatně. To je z toho, že člověk nemá vůbec čas, dokud je světlo. Mělo by se chodit ven místo vyučování, pořád. Svět by byl lepší, o moc.

Těším se teď na hrozně moc věcí. Na léto a na lyžák a dokonce na Vánoce a na spoustu maličkostí. A líbily se mi i věci dneška, dokonce se mi líbilo i poslední podělí. To je až nezdravé. Ale tak co.

Uživateli xy se líbí, že se vám líbí Deprese. Jo.

Spalas vůbec?

Zdá se mi, že čím víc mám pocit, že v noci něco naspím, tím jsem přes den unavenější a vypadám hůř. Už druhý úterý za sebou se mě někdo zeptal, kolik jsem toho v noci naspala a nechtěl věřit že hodně, hodně na svoje poměry.

A přitom spím. Zdají se mi sny. A ráno se z té postele jsem schopná vyhrabat dřív než pět minut před plánovaným odchodem z bytu, což není ani omylem obvyklý stav a děsí mě to natolik, že radši stejně nevstávám a jenom sedím a hledím do blba a objímám si kolena a přemýšlím. A přes to všechno mám jeden jediný zapsaný pozdní příchod z asi milionu.

V pondělky chodím do školy i ze školy více méně za tmy. Ráno více, odpoledne méně. Každopádně za tmy. „To je hrozný.“ „Co?“ „Ta tma.“
Ale vlastně není. Přožívám ju mnohem líp, než zimní dny. V noci je vždycky černo. A to je dobře.

Přišlo to. Pocity, stavy, nepěkný. Já je nečekala, já si je nevsugerovala, jako už jsem si vsugerovala značnou část svýho života, přišly samy. Není to tak, že bych si říkala, že je sníh, že je zima, že musím mít deprese. Mě začne být špatně a během chvilky začne sněžit. Vždycky. Pokaždé.
Příších pár hodin sněžit nebude, cítím to. Je to v pohodě.

Hřejí mě plány. Svět působí rozplánovaně. Plány jsou nejisté a mnohdy rozhodovací. Ale hřejivé každopádně.

Pocit, že zvládám vánoční dárky zmizel někde v dálce. Nemám moc času, na nic. A když ho náhodou mám, záleží jen na atmosférických poměrech, jestli ho prodepčím. „Atmosférické poměry jsou poslední dobou velmi nepříznivé,“ řekla Sova. „Cože?“ „Sněží.“

Ale celá jako bych se zas o dlouhé době vracela do nějakých vyšších abstraktnějších vrstev lidského bytí.

Rybí tuk, divný oblíkání, tulení k jinejm a pasní spousty kusů kecu, které by mě jindy nenapadly na kusy papíru, aby to mělo alespoň nejakej výsledek.
Možná to pomůže, žádnej neví.

Co? Kam poletíme?

To je fajn. Všecko je fajn. Tenhle svět je fajn a tak.

Ten koncert Poletíme? včera byl dokonalej. To se nedá nazvat jinak. Možná nejlepší ze všech koncertů, na kterých jsem kdy byla. Hráli fakt snad úplně všechno a hrozně jim to šlo a bylo tam strašně moc správně nadšenejch lidí a vůbec.

A cestou domů jsem konečně započala náhodnou rozjezdovou konverzaci, jako jsem si vždycky přála. Nejdřív o kroketách a vidličkách a pak o mém studiu a budoucnosti. Prý nemám chodit na VUT, protože tam chodili oni. No tak dobře. A celou dobu nás poslouchala moje nejlepší kamarádka ze školky a kroutila očima a nechápala, co to má být zač, protože je očividně málo pošuk. Lidi se od pěti let asi vždycky mění, kdo ví, která z nás dvou víc. Ale pr jí mám pak napsat.

Teď sedím v knihovně. Jsem asi strašně trestuhodná jelikož už sakra dlouho nemám průkazku a stejně tady trávím tolik času. Vlastně nevím, jaké místo by takhle v zimě k trávení času mohlo být lepší. Akorátní klid, veřejná wi-fi, teplo a spousta lidí, který by člověk mohl sledovat, kdyby chtěl. A knížky, který by mohl číst, kdyby chtěl. To že si je nemůžu pujčovat ještě neznamená, že je nečtu, chi.

Včera jsem byla produktivní. Nedělala jsem vůbec nic, co bych považovala za ztrátu času. Učinila jsem rozhodnutí. Budu se chovat tak, abych nepovažovala svoje sezení u počítače za ztrátu času. Tak to má být. Budu dělat jen a jen užitečný věci. Psaní článků z neznámých důvodů za užitečný považuju.

Knihovna to ještě podtrhuje, člověk tady nemůže dělat vyloženě blbosti, protože by se na něj divně dívali lidi, kteří ho zrovna náhodou sledují.

Možná si z toho udělám páteční rituál. To by bylo pěkné.

Tenhle článek je příliš o ničem na to, abych ho považovala za výplod produktivity.

Tak třeba… Ve středu mě vyděsilo, když jsem si uvědomila, jak jsem ovlivněná svým okolím. Jak na mě každý, s kým trávím čas zanechává stopy. Jsou to dobré stopy, protože se obklopuju jen a jen dobrými lidmi, ale furt stopy. Jak začínám vždycky mluvit stejně, smát se stejně, hýbat se stejně chovat se stejně. A že vlastně pomalu celá jsem jenom poskládaná ze všech, koho mám ve svým okolí.

Nevadí mi to úplně, jen mi to připadá zajímavý. Dá se s tím pak pracovat. Můžu se kamarádit s lidma, kteří se chovají tak, jak bych se chovat chtěla. A když jsem spokojená, mám hledat lidi sobě podobný. Nejdřív mě to rozčilovalo, ale nic s tím nenadělám. A rozhodně nejblbější řešení by bylo se izolovat, protože čím víc lidí mě ovlivní svojí blízkostí, tím různější budu mít pak tu kombinaci vlastností a tím víc budu originál.

Takže jsem v klidu.

A mám se hrozně dobře.

Budou v/Vánoce

Neumím vymýšlet názvy článků, už zase. Dnes je zvláštní den, na zítřek a vlastně skoro i pozítřek nemusím dělat vůbec nic do školy. Teda, vyjadřujme se správně, na zítřek nemám nic dělat do školy, já přece nic nemusím. Chtěla jsem ten čas využít ke spánku, ale houby. Je čas na psaní. Podobnost slov psát a spát mě fascinuje od chvíle, kdy jsem začala psát místo spaní. A fascinuje mě pořád.

Když dostatečně spím, tak se to pozná tak, že si pamatuju, že se mi něco zdálo. A když spím fakt hodně, tak dokonce i co se mi zdálo. Měla jsem už náběh, vím, že dneska v noci byly vánoce, nebo spíš krátce před vánoci a lidi si ve škole dávali dárky, ale jinak žádný podrobnosti.

Budou vánoce. A Vánoce. A tak. Barvou letošních Vánoc jsem stanovila oranžovo černou. To je správně Vánoční kombinace, i když mi to mnozí nevěří. (Aby velikost Vánoc vyvážila nicotnost vánoc, píšu s velkým V i přídavná jména od nich odvozená.) Když jsem si na Zlotření ráno/večer/v noci/někdy, prostě v neděli v sedm uvědomila, že je 24. 11., byl to jeden z faktů, které mě vyděsily natolik, že jsem radši na tu chvilku usnula. Ale začínám se s tím smiřovat. Nesmím se nechat vyvést z míry.

Jsem produktivní, mám jeden dárek objednanej a jeden naplánovanej s připravenýma potřebama. A jeden koupenej s tím, že vlastně nevím, jestli ho tomu dotyčnýmu dát chci, protože už zase řeším hrozný dilema s tím, jak se pozná, komu se dárky dávat mají a komu se dávat musí , protože jinak to bude nevhodné a komu se dávat nemají, protože by to bylo nevhodné a divné. A taky trapné, když se ten člověk cítí blbě, že vám nic nedal. A nebo se já cítím blbě, že jsem nic nedala někomu, kdo mi něco dal. Je to pofidérní. Na narozeniny člověk alespoň jakž takž ví, že těm, kdo vám něco za stejných podmínek dali na vaše narozeniny před půl rokem něco dát máte a těm ostatním můžete a nemusíte, jak prosté. Ale vánoce jsou moc nejednou.

Ale já si prostě myslím, že ve chvíli, kdy máte pocit, že nevíte, co by se komu tak líbilo, tak mu nemáte co dávat dárky, protože ho očividně neznáte. To je můj letošní názor, který ale stejně nezvládnu rozumně aplikovat a dopadne to pochybně.

Na vánocích (zde s malým, dokonce i na cizích vánocích s malým) jsou i dobrý věci. Třá trhy. Mám od nich krásně navoněný rukávy od bundy a furt si k nim musím čuchat. Být pořádným stopařem, asi si napustím ručník svařákem.

Dnešní odpoledně bylo absurdní. Třído, jste absurdní.

Jen tak mimochodem, dneska na obědě jsem prohlásila, že by úplně každej měl mít blog, jen o tom ještě neví. A podívejme.