Měsíc: Listopad 2013

Tučňák!

Fitli.
Nyní i na penguin.jaroska.cz/fitli.
Již brzy ve vašem obýváku.

Mám nejkrásnější stránku na Penguinovi, o tom není pochyb. Ježíšek by jí možná mohl konkurovat, ale spíš ne. Má stránka je bezkonkurenční. Je to domov pro opuštěné tučňáky a myšlenky. A myšlenky o tučňácích. Takových stránek bylo na internetu totiž málo.

Zebra a tučňák jsou černobílí, ještě s pandou. A já už jsem v životě jeden článek, ve kterém se zebry a tučňáci objevovali napsala. V dubnu. To je děsivé, pohybuju se v kruzích. To je děsivé, píšu furt o tom samým. To je děsivé, nevím, o čem budu psát po zbytek života. Teda vlastně vím, furt dokola jen o zebrách a tučňácích. To je ještě horší.

Penguin je tatíčkem tetrisu, musí být proto chráněn a uctíván. Svět bez tetrisu by totiž postrádal veškerý smysl. Nejdůležitější myšlenkou dnešního dne je, že příkaz tetris-bsd znamená tetris-Budoár staré dámy. Nechápu, jak to, že mi to nedošlo dřív. Složka ZNC je tam někde taky, ale netuším, k čemu slouží. A já si stěžovala, že mám v životě málo hezkých náhod.

 

Fakt mě to baví. Tučňáci jsou áčáčtí. Konečně se teď cítím tak, jak jsem si přála, když jsem si říkala, že by vyšší mohlo být vlastně docela fajn.

Během té nemoci jsem si trochu posunula spánkovej režim a teď jsem zas jiná, konečně jsem se zbavila svojí normálnosti, která mi tak lezla na nervy. Ale cítím se odvážnější, usměvavější, skákavější, přítulnější… A taky víc blázen, ale to mi nevadí. Dělám takové ty věci, které k tomuhle módu patří, kreslím si geometrické obrazce do sešitu na cvičení z matiky a usínám zásadně s plyšákem a se sluchátkama na uších, původně proto, že jsem nemohla usnout, teď už jen proto, že svět je tak lepší.

A když nemám co dělat hraju tetris. Teda i když mám co dělat. A hraju imaginární tetris, když zavřu oči. A hraju imaginární tetris, když mám oči otevřený, ale nudím se, a tak ťukám prsty do lavice. J-K-L-mezera-J-K-L-mezera. A stejně mi to nejde a držím už rekord jenom na levelu jedna, kterej nikoho nebaví, neb je příliš pomalý. A na trojce, ale to je nejspíš taky pomíjivé.

Naposledy jsem byla na tetrisu závislá asi v únoru. Ale to byl nějaký méně úžasný typ.

Když nehraju tetris, porovnávám časy. Skládám, kdy co bylo, kdy co napsal, především kdy jsem já co napsala a kdy kdo co napsal mně. Je to posedlost, ale mě to baví. Dá se tam objevovat. Jinak by ty internety a papíry neměly smysl, jinak bych to psát vůbec nemusela. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem ráda, že existuje tolik sociálních sítí a psacích míst, kdybych to už měla složené, věděla bych toho víc. Ale zase bych nemohla skládat. Je lepší puzzle, nebo celej obraz?

Puzzle. A cesty. A krysy. A šaliny. A taky celá geometrie.
Tenhle typ uvažování mě fascinuje. Je to jinej úhel. Teda přiblížení. Člověk tak možná může chápat mnohem víc, jen si není nikdy jistý, jestli správně. Ale já na to teď mám zase konečně typ mozku. A baví mě to.

K šalinám, minulý úterý jsem večer došla k závěru, že v zimě hrozně nerada vystupuju z šalin. A v létě si v tom taky nijak nelibuju. A na šaliny se čeká na zastávkách. A to už tu bylo. Taky v únoru a možná dřív.

 

Vůbec si nejsem jistá, jakému procentu tohoto článku je rozumět. Ale to je jedno. To je tím, že se konečně zase necítím tak hrozně normální. A nejsem.

A vstávat bude kdo?

To Liebster Award je krutá věc, když člověk po několika dnech dokáže napsat deset věcí o sobě, pak najednou neví, co dalšího sdělovat. A já bych zrovna tolik psala.

Nejdůležitější je, že o víkendu byla CVVZka. To taková megaakce, kde se sejde hrozně moc vedoucích ze spousty různých organizací a ti si tam vyměňujou zkušenosti a jsou tam spolu. Takhle jsem to prezentovala před odjezdem a takový to pak doopravdy bylo. A fakt, že mě to bavilo.

A příští rok to bude u nás v Brně. A jo, bude to reklama, chci, abyste tam byli, všichni, kdo se nějak dokážete nacpat do cílové skupiny a klidně i ti ostatní.
Protože je to dobrá akce.
Protože přestože třeba my pionýři máme vlastní podobný víkendovky, které jsou ale podle mě slabší než CVVZ, a skauti zase svoje, o kterých teď v orgovské skupině někdo tvrdil, že jsou prý lepší, tak na téhle je nejlepší, že ji máme všichni, úplně všichni dohromady a můžeme tam být spolu. A já jsem ráda, když si u nově poznaných lidí pamatuju jména nebo přezdívky, dívat se i na organizace už nezvládám.
Protože jsme jako Brno orgové a čím víc nás bude, tím míň toho budou muset jednotlivci jako já dělat a tím víc si to budou moct i účastnicky užít. To je prosté.
Protože tam budu já.
A to je dost důvodů pro to, abyste si okamžitě napsali do google kalendářů nebo kam, že 14. – 17. 11. 2014 je CVVZ. A řekla bych vám to každýmu osobně, ale jsem nemocná chci to do vás nahustit hned a co nejdůkladněji. A na jaře na RVVZ (to R znamená regionální místo celostátní) do Třebíče můžete přijet taky.

To by bylo.

Dále jsem nemocná, jak už padlo. Už zase, podruhé od začátku školního roku. A to je smutné. Je z toho vidět jedna věc, nechodím do školy tak ráda jako loni. Ne, že bych chtěla zůstat doma, i když jsem schopná do té školy jít, jako jsem to dělala někdy v sekundě, pořád je to spíš tak, že škemrám, abych už tam mohla jít a rodiče mě drží v posteli, ale spíš se mi zdá, že občas jsem prostě tak šťastná a dělám věci, co mě baví, že si prostě zakážu něco chytit. Ale teď to není ten případ.

Mám teď hrozně vzpomínací období, to už jsem někde psala. Včera v noci jsem nemohla spát, protože jsem nemohla vůbec dýchat nosem, tak jsem hledala zápisky, jako vždycky. Ani nevím, co v nich chci najít a proč je čtu. Ale mám trochu ráda ten pocit, když si čtu něco, co jsem psala s takovým odstupem, že už se na to dokážu podívat jako někdo jiný, a líbí se mi to, líbí se mi to třeba i tolik, že bych četla svůj blog, kdybych byla někdo jiný a neznala se.
A taky nechci zapomínat. Na nikoho a na nic. Mám svůj život ráda. Jako celek a chci ho jednou vidět celý najednou, do každého detailu. A s odstupem několika měsíců dokážu ve všech článcích ještě vidět souvislosti a chápat je, za pár let už třeba ne.

Došla jsem k tomu, že se vždycky vracím tak o jedno roční období zpátky a říkám si, jak jsem se měla dobře, místo abych si užívala přítomnosti. To je trvalý stav, tak to mám furt. Teď se mi stýská po létu, řekněme že po prázdninách. O prázdninách se mi stýskalo po květnu a červnu. V květnu a červnu myslím trochu po lednu a únoru. V lednu a únoru rozhodně po prosinci a v prosinci po září a říjnu. V září a říjnu jsem kupodivu byla fakt šťastná. Což mě teď zpětně překvapuje, protože jsem tenkrát byla taková až moc zbrklá, pubertální a prostě blbá a nepřemýšlející, nebo se mi to tak alespoň zdá. Taková, jaká bych svoji současnou já vytáčela a nebavila. Růžovej zmatenej koláček, nojo. Každopádně je to celý pochybný. Působí to, jakože celej můj život je horší a horší, jenomže tak to taky není, protože když se podívám do té minulosti hlouběji, tak jsem si zas přilepšila. Prostě veškerý pokusy o grafický znázornění mýho psychickýho stavu vytrvale nefungují.

Současnej stav je blbej v tom, že si neumím nic užít naplno. V tom, že jsem taková o ničem. Že nic moc neprožívám, v dobrým ani špatným. Že mi hrozně moc času a myšlenek žere škola, ve které se zatím snažím, přestože ani nechci, aby mi na ní záleželo. Že vlastně všechno funguje, ale chybí tomu kouzlo. A je to asi lepší, než to bylo nedávno, ale stejně. A tohle si plánuju přečíst tak v lednu, abych pak nevěděla, co se sebou. Jo.

Každopádně nadpis. Písnička, kterou v neděli vzbudili nás, co jsme usnuli v čajovně. A mě se prostě chtělo po těch třech hodinách vstávat, protože je to dobrá písnička. Celá ta čajovna měla výborný hudební vkus, když jsem tam byla a něco tam hrálo, tak to bylo Tak mě tu máš, Kroskántry, něco od Navarové, u které bohužel neidentifikuju jednotlivý alba a pak jako budíček tohle a Radůza (takže další důvad, proč jet). Každopádně je dobrá  a je to dobrá skupina, dobrá úžasným způsobem. A já teď nemůžu poslouchat vůbec nic jinýho. A zítra/dneska mají koncert, kde nebudu, páč jsem nemocná. Smutný příběh. Ale prostě, já už odmítám vstávat s čímkoliv jiným…

Alespoň mám po Vstavej holce další hlášku na buzení sestřičky.

Liebster Award

Možná nikdo neví, kde se vzal, ale každopádně jsem na něj narazila dostatečněkrát na to, abych se na něj těšila. Všichni pohybující se ve vodách odkazově přilehlých k blog.cz to musí znát, kdyby náhodou ne, tak zadání je následující:

  1. Řekni o sobě 10 věcí.
  2. Odpověz na 10 otázek blogera, který tě nominoval.
  3. Vymysli 10 otázek pro ty, které chceš nominovat.
  4. Nominuj 5 blogerů, kteří mají míň než 200 pravidelných čtenářů.
  5. Informuj ty blogery o tom, že jsi je nominoval/a.

Nominovala mě Vendula, jsem jí vděčná. Na dvě otázky jsem stihla po ránu odpovědět na Asku, ale když nakonec můžu i takhle, tak odpovím takhle, je to takové vznešenější.

1. Řekni o sobě deset věcí

  1. Jsem Fitli, živočišný druh zebra, pohlaví nevyhraněné.
  2. Jsem opět fakt hodně závislá na hudbě, čím dál víc různorodé. A nejvíc za všeho mi teď vadí fakt, že si moje empéčtyřka dle libosti přeskládává písničky v albech, což je úplně znehodnocuje. A mezi náhodnýma má zase z té tisícovky co tam mám asi dvacet oblíbených, které pouští furt dokola. zabít, rozbít.
  3. Znervózňuje mě, když svět vypadá, že mě mají všichni rádi, protože jim to stejně nevěřím.
  4. Baví mě matematika a leze mi na mozek
  5. Od lustru mám pověšeného gumového netopýra
  6. Nejraději bych den protáhla tak na třicet hodin.
  7. Miluju tetris.
  8. Bojím se, že začíná zima.
  9. Začínají se ve mě zase hádat osobnosti, jedné záleží i na takových zbytečnostech, jako jsou známky ve škole a druhé vadí ta první.
  10. Momentálně smrkám a smrkat nechci.

2. Odpověz na 10 otázek blogera, který tě nominoval.

1. Co už se pár dní chystáte udělat a ještě jste se k tomu nedostali?
Chtěla bych zkusit uklízet, protože mám dojem, že momentální nepořádek by měl být jen povrchovej. Druhá taková věc jsou moje boty, jak pseudoglády tak moje milovaný zimní červený mají zničenej zip a chci si je nechat opravit, ale nejdřív je musím umýt. Tudududum.
A pak chci tvořit, jen tak si kreslit, možná i psát, blog zvládám ještě jakž takž pravidelně, ale dřív jsem psávala všude možně po papírech i souborech v počítači, jen tak, abych něco psala, a teď na to nemám čas.
Dál se mi nelíbí, že na té doméně mám jenom blog. Chce to nějak zaplnit, ale kdo ví jak.
No a potom možná nějaký nadstandartní školní věci, konečně se podívat na zadání matematické olympiády a tak.

2. Na základě čeho a jak dlouho si vytváříte své názory? Vydrží vám dlouho, nebo je často měníte?
Snažím se moc nepřebírat ty cizí, sice to stejně dělám, ale na spoustu věcí se prostě zoufale snažím nemít názor, abych ho nikomu nesebrala. A když seberu, tak hrozí, že mi další den řekne zase někdo jiný něco jiného a já to změním.
Ale takové ty moje pevné názory, co mě dělají možná divným člověkem si vytvářím na základě dlouhých logických úvah. A jen tak se jich nepustím.

3. Jak staří si připadáte? Jak se cítíte mezi svými vrstevníky?
Mezi většinou svých vrstevníků se cítím spíš mizerně. A prostě nevím, proč se mi vesměs líp mluví s lidma, od kterých mám tak tři roky odstup, oběma směry.
Nevím, jak stará vlastně jsem. Jsem o rok starší, než moji spolužáci, občas mám pocit, že se to trochu nějak projevuje, ale většinou ne. A potom zastávám teorii, že když máte sourozence, se kterým jste si hodně blízko, tak se oba blížíte průměru vašich věků, prostě se stáhnete k sobě. Takže jsem možná spíš mladší.

4. Jak reagujete v nepříjemných situacích?
Nepříjemných situací je spousta druhů. Pokud se jedná o nepříjemnou situaci, která se mě přímo netýká a beru ji jako PNJ, tak ji většinou prostě ignoruju, zvlášť pokud mám dojem, že si za to můžou ti ostatní sami, tak ať si to sami taky slíznou, já se tím budu snažit nezabývat a tedy netrápit.
Potom mám situace vybuchovací, většinou způsobené mojí vlastní vnitřní nevyrovnaností (nebo dlouhým tlakem někoho jiného, typicky oddílové děti) v kombinaci s nějakou nepříjemnou malicherností. Každopádně začnu řvát, všem řeknu, co si o nich myslím a pošlu je do háje. Následně se omlouvám.
A nejnepříjemnějšími jsou situace zhrucovací, všechny vážnější případy, kdy nastane něco, o čem si myslím, že je to nepříjemné mojí vinou a zhroutím se z toho, na různě dlouhou dobu. Odplížím se někam do koutku a tam tiše brečím, dokud to neodezní.
No, snad jsem odpověděla, na co jsem měla.

5. Co byste si nepřáli, aby vám někdo někdy řekl?
Že jsem zlá nebo hloupá. A přitom bych věděla, že mě doopravdy zná a myslí to upřímně.

6. Existuje pro vás nějaká hranice, kterou nic a nikdo nesmí překročit, nebo něco, co musí být vždy zachováno?
Nic mě nenapadá, snad neexistuje. Kdybych programovala svět, nejspíš by byl mnohem jednoduší, byla by tu spousta hranic, které by nikdo nepřekračoval, všichni lidi by mi byli dost podobní. Jenže tak to není. A já bych ani nechtěla, aby to tak bylo, protože by to byla sakra nuda. Občas mě naštve, jak se ostatní lidi a příroda a city a všechno, na co si vzpomenu chovají, ale zároveň by bylo špatně, kdyby se tak nechovali. Mohla bych napsat, že se nesmí překračovat hranice bytí takoví, jací jste, ale někdo prostě asi má tu hranici překračovat.
Takže ne, neexistuje.

7. Na co chcete, aby se vás někdo zeptal? Co byste mu odpověděli?
No tak mohl by mě třeba někdo pozvat na nějakou krutopřísnou akci někdy když mám čas, zeptat se mě jestli přijdu a já bych mu odpověděla, že jo. A z otázek, které by mohly padnout v tomto řetězáku cokoliv, na co se dá dlouze odpovídat horou egoistických keců, které nikoho nezajímají.

8. Z čeho jste schopní mít depresi?
Často jsou to drobnosti. Hlavně, když něco plánuju a pak to nevyjde, a nemusí to být zrovna akce století, stačí, když nemám čas něco dodělat do ideální podoby, jsem někde s někým jiným, než jsem původně myslela a tak. Pak taky, když mě někdo nechápe, když si někdo, na kom mi záleží myslí něco špatného, ať už to je, nebo není pravda. Když mám pocit, že nikoho nezajímám a nikomu na mě nezáleží. A dost často prostě jen tak, třeba protože je hnusný počasí.

9. Co vás dokáže přimět se bezděčně a upřímně usmát?
Když mi někdo něco hezkýho řekne, něco hezkýho zažiju. Když je hezká atmosféra. Když hraje písnička, která se mi dobře hodí k náladě. A taky, když si uvědomím, že se usmívám a usmívám se té skutečnosti, to je můj oblíbený stav.

10. Na jakou otázku byste chtěli znát odpověď? (Jakoukoli, komukoli položenou i nikomu nepoložitelnou.)
Dokázala bych být dlouhodobě šťastná a bavilo by mě to vůbec?

3. Vymysli 10 otázek pro ty, které chceš nominovat.

  1. Kdybyste měli předvést někde jednu činnost, o které si myslíte, že ji umíte lépe než ostatní/jde vám ze všeho nejlíp, co by to bylo?
  2. Kterou část svého těla máte nejraději?
  3. Které období svého dosavadního života berete jako nejšťastnější?
  4. Proč má zebra pruhy?
  5. Ze které strany loupete banán a proč?
  6. Proč mi odpovídáte?
  7. Na jaké jídlo máte právě teď chuť?
  8. Jaký je váš oblíbený geometrický tvar (těleso, objekt…)
  9. …A vzorec? (matematický, fyzikální, chemický, jakýkoliv)
  10. Na co se teď těšíte?

4. Nominuj 5 blogerů

Říkala jsem si, že bych měla nominovat někoho, kdo ještě nominován nebyl. Jenže to je trochu problém, takovejch lidí moc neznám. Ono je totiž dost podivný, že má každej nominovat pět dalších, ta čísla se pak moc rychle zvětšují, je to divný. I tak částečně splním zadání, nominuju, ale možná to stejně utnu, uvidíme.

Nominuju totiž:

  1. Davida
  2. 37
  3. Æ
  4. Balasta
  5. Drakea

A je mi naprosto ukradený, že poslední čtyři jmenovaní žádný aktivní blog nemají, já si myslím, že by měli, takže pokud mi chtějí udělat radost, tak nechť si ho urychleně založí/obnoví a zapojí se :-)

Ale jsem si stejně jistá, že všichni z nich pokračovat rozhodně nebudou, takže kdyby se chtěl zapojit kdokoliv další, zejména z těch pod nadpisem oblíbenci, budu jen a jen ráda, když moje otázky přidá k těm z předchozích nominací, zajímají mě i vaše odpovědi, tohle je takový experiment.

Alkoholka

Vlastně nevím, komu to píšu. Přečtou si to tady moji rodiče a nikam mě nepustí, přečtou si to tady moji nezkažení kamarádi a ztratí o mě možná veškeré iluze, přečtou si to tady moji mladší kamarádi, pro které bych měla a chtěla být vzorem, přečtou si to tady ti, se kterýma občas zajdu do hospody a budu se na mě příště divně dívat. Ale co už. Přečtěte, okomentujte, jestli chcete, ale zapomeňte.

Ono to bylo vlastně jasný odjakživa, že mi něco hrozí. Byla jsem takový to dítě, co ve dvou letech vylizovalo pivní flašky a od předškolního věku chtělo do všeho alespoň namočit jazyk. A ne proto, že by se to nemělo, prostě proto, že mi to chutnalo. A co si pamatuju, těšila jsem se vždycky na to, až mi bude osmnáct, kvůli tomu, jen kvůli tomu. Před nějakým rokem a půl jsem poprvé zjistila, že by mi to pivo načepovali už teď, kdybych chtěla. A o dost měsíců později jsem si ho i dala, na tom by ale ještě nebylo nic špatnýho.

Stála jsem si za tím, že když něco piju, tak jen a jen proto, že mi to chutná. Prostě mi nechutnají olivy a masový knedlíčky v polívkách a chutná mi kedluben a alkohol, to je fér. Chuť byla jednoznačné plus a opilost jednoznačné minus. Odsuzovala jsem většinu tvrdýho, protože tam si žádnou chuť neužijete, ale opilí budete až až.

Nevím jak jiní lidi, ale já si divnejch stavů svojí mysli užiju dost i jen tak sama od sebe, na to nepotřebuju žádný zlepšováky. Koneckonců, málokterý z mých stavů jsou si tak podobný jako opilost a nevyspalost.

Nejsem ráda opilá, protože to považuju tak nějak pod moji úroveň a děsí mě to. A prostě vám vyloženě opilá připadat nikdy jen tak nebudu, možná trošku míň mlčenlivá, možná, ale nic víc. I když mi třeba může být dost blbě. A to taky není stav, do kterýho bych se chtěla dostávat.

Jenže teď asi nadešel nějakej zlom. Došlo mi, že kromě té chuti, kterou si jako důvod schvaluju, už přišel i nátlak okolí a zvědavost, ruku v ruce. Kdyby mě nikdo nezval, neměla bych odvahu něco jen tak zkoumat. Kdybych nebyla zvědavá, tak bych dokázala odmítnout. Ale je to obojí najednou.

A já pak najednou ztrácím svůj jakž takž inteligentní pohled na věc, ztrácím strach zkoušet víc a víc. A nestačí mi to zkusit jednou. Když neumřu z n, tak musím zkusit, jestli neumřu ani z n+1 (Cha, matematická indukce, první krok by šel, indukční už těžko, prostě nedokážu, že ať toho vypiju kolik chci, tak neumřu, což je smutné, protože pak bych to zkoušet už nemusela)

Jenže pak z toho vychází situace jako včerejšek, kdy jsem se necítila až zas tak moc opilá, ani večer, ani pak ráno, ale v matice a fyzice mi najednou došlo, že jsem blbá, prostě úplně blbá, že mi jakýkoliv vyjádření neznámé ze vzorce v písemce trvá snad několik minut a chápat, co je na tabuli je nad moje síly. A řeknu vám, že mě to vyděsilo. A teď jsem se zase vrátila do normálu, ale příště to nebude lepší, příště to bude horší, protože n+1.

Ale já si nechci způsobit, aby mi někdo bránil, aby mě někdo hlídal. Možná trochu aby mě nikdo nepodporoval, ale to taky nevím úplně jistě. Ale říkám jen, že je mi šestnáct, že vážím pětačtyřicet kilo, že chodím ve všední dny do školy, kde mi záleží právě na těch předmětech, kde se musí přemýšlet, a asi nemám rozum. Tak je to.

A nejsi ty matematik?

Měla bych buď spát, nebo se se učit. Žádná jiná činnost není přípustná.

A já píšu.

Píšu, protože dnešek byl tak nějak divně zvláštní. Takový ten den, kdy nemůžu nepsat, prostě ne.

Dneska jsem si poprvé všimla, že přišla ta část roku, kdy mají cesty do školy na sedmou něco do sebe. Pravděpodobně přichází i ta část roku, kdy obloha na Miladě směrem na Moravák vypadá už kolem čtvrté odpoledne neuvěřitelně, ale zatím nějak nemám příležitost to zkontrolovat.

Dneska se nedokážu vůbec soustředit, protože mi v hlavě hraje moc melodií.

Dneska jsem byla ten skoro jedinej člověk, co měl domácí úkol. Ten skoro jedinej člověk, kterej si ho psal kolem půlnoci. Ten skoro jedinej člověk, kterej se na to nevykašlal. Ten skoro jedinej člověk, od kterýho si to ostatní opsali. Ten skoro jedinej vzornej student. Prostě se mi tomu nechce věřit. Mé před rokem já se tomu nechce věřit. Vyšší mě mění, nebo co.

Moje před rokem já mě asi pronásleduje. Mám tendence se vždycky vracet rok zpátky, ve chvíli, kdy mi roční doba začne něco připomínat, nebo tak. Člověk si těžko uvědomuje, co mohlo být tak zhruba před půl rokem, lehčí je si vzpomenout, co bylo loni zhruba v době, kdy začínalo hrozit, že celou světelnou část dne prožijete zavření ve škole. Nebo taky v době, kdy jsem psala stejný mail stejným lidem o stejné šifrovačce.

Dneska jsem náhodou narazila na zmatenou přesně rok starou konverzaci. Sestřička se na něco ptala a já o ni jen tak náhodou zavadila. Nejzvláštnější je, že si nepamatuju, že bych ji četla kdykoliv po jejím proběhnutí. Možná by mi to dřív víc dost vysvětlilo, hned několikrát. Ale to je jedno. Jen to byla taková hezká náhoda.

Taky jsem dneska jen tak zmínila svoje vlasy.

Už mi z toho tak nějak hrabe.
Ale na druhou stranu mi to trochu přidává na momentální spokojenosti.
A děsí mě, jak jsem teď jiná, i když to asi není větší rozdíl, než v jakémkoliv jiném ročním rozestupu v mém životě.
Měla bych radši držet hubu, prsty, klávesnici, co já vím.
A spát.

A hedvábně krutě
zní píseň pro labutě
lálálalá

Mám dojem, že ta ostnatá věc na mým krku čím dál míň často vystihuje, co mi zní v hlavě a ve sluchátkách. I když, asi je to o náladě. Ty drsný věci poslouchám, když potřebuju nakopnout z deprese nebo nevyspání.

Svoji náladu mocním na třetí. Aby byla trojrozměrná a lépe hmatatelná.