Tučňák!

Fitli.
Nyní i na penguin.jaroska.cz/fitli.
Již brzy ve vašem obýváku.

Mám nejkrásnější stránku na Penguinovi, o tom není pochyb. Ježíšek by jí možná mohl konkurovat, ale spíš ne. Má stránka je bezkonkurenční. Je to domov pro opuštěné tučňáky a myšlenky. A myšlenky o tučňácích. Takových stránek bylo na internetu totiž málo.

Zebra a tučňák jsou černobílí, ještě s pandou. A já už jsem v životě jeden článek, ve kterém se zebry a tučňáci objevovali napsala. V dubnu. To je děsivé, pohybuju se v kruzích. To je děsivé, píšu furt o tom samým. To je děsivé, nevím, o čem budu psát po zbytek života. Teda vlastně vím, furt dokola jen o zebrách a tučňácích. To je ještě horší.

Penguin je tatíčkem tetrisu, musí být proto chráněn a uctíván. Svět bez tetrisu by totiž postrádal veškerý smysl. Nejdůležitější myšlenkou dnešního dne je, že příkaz tetris-bsd znamená tetris-Budoár staré dámy. Nechápu, jak to, že mi to nedošlo dřív. Složka ZNC je tam někde taky, ale netuším, k čemu slouží. A já si stěžovala, že mám v životě málo hezkých náhod.

 

Fakt mě to baví. Tučňáci jsou áčáčtí. Konečně se teď cítím tak, jak jsem si přála, když jsem si říkala, že by vyšší mohlo být vlastně docela fajn.

Během té nemoci jsem si trochu posunula spánkovej režim a teď jsem zas jiná, konečně jsem se zbavila svojí normálnosti, která mi tak lezla na nervy. Ale cítím se odvážnější, usměvavější, skákavější, přítulnější… A taky víc blázen, ale to mi nevadí. Dělám takové ty věci, které k tomuhle módu patří, kreslím si geometrické obrazce do sešitu na cvičení z matiky a usínám zásadně s plyšákem a se sluchátkama na uších, původně proto, že jsem nemohla usnout, teď už jen proto, že svět je tak lepší.

A když nemám co dělat hraju tetris. Teda i když mám co dělat. A hraju imaginární tetris, když zavřu oči. A hraju imaginární tetris, když mám oči otevřený, ale nudím se, a tak ťukám prsty do lavice. J-K-L-mezera-J-K-L-mezera. A stejně mi to nejde a držím už rekord jenom na levelu jedna, kterej nikoho nebaví, neb je příliš pomalý. A na trojce, ale to je nejspíš taky pomíjivé.

Naposledy jsem byla na tetrisu závislá asi v únoru. Ale to byl nějaký méně úžasný typ.

Když nehraju tetris, porovnávám časy. Skládám, kdy co bylo, kdy co napsal, především kdy jsem já co napsala a kdy kdo co napsal mně. Je to posedlost, ale mě to baví. Dá se tam objevovat. Jinak by ty internety a papíry neměly smysl, jinak bych to psát vůbec nemusela. Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem ráda, že existuje tolik sociálních sítí a psacích míst, kdybych to už měla složené, věděla bych toho víc. Ale zase bych nemohla skládat. Je lepší puzzle, nebo celej obraz?

Puzzle. A cesty. A krysy. A šaliny. A taky celá geometrie.
Tenhle typ uvažování mě fascinuje. Je to jinej úhel. Teda přiblížení. Člověk tak možná může chápat mnohem víc, jen si není nikdy jistý, jestli správně. Ale já na to teď mám zase konečně typ mozku. A baví mě to.

K šalinám, minulý úterý jsem večer došla k závěru, že v zimě hrozně nerada vystupuju z šalin. A v létě si v tom taky nijak nelibuju. A na šaliny se čeká na zastávkách. A to už tu bylo. Taky v únoru a možná dřív.

 

Vůbec si nejsem jistá, jakému procentu tohoto článku je rozumět. Ale to je jedno. To je tím, že se konečně zase necítím tak hrozně normální. A nejsem.