Archiv pro štítek: noc

Tři věci v noci

  1. Potřetí za sebou jsem se se začátkem školního roku opilá rozhodla omezit alkohol. Humor? Asi ani ne. Nějak tomu nemůžu uvěřit. A poprvé to nešlo z mojí hlavy. A poprvé si nejsem jistá, že to nějak půjde. A poprvé si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Ale asi to chci zkusit.
  2. Mizí mi dobří blogeři. Jako fakt akutně. Na Asku sleduju fajn lidi, moji známí píšou dobře… ale to, co jsem četla dřív je prostě pryč. Takže, kdo znáte nějaký dobrý deníčkový bložínek někoho, s kým bych mohla soucítit, tak chcu. Hodně chcu.

    3. Ad 1 a 2: Miluju Lovitku. Čím dál víc, ať už konkrétnímu sdělení rozumím, nebo ne, prostě rozumím formě. A obsahu čím dál častěji. Ona ví. A hlavně to umí popsat.

  3. Naprosto jsem prosrala vhodnou příležitost na domácí coming out. Ono to mohlo být úplně v pohodě. Jen to přišlo v čas, kdy nějak netuším, jak to vlastně je, a otázkou, která zněla jinak, než bych čekala. Je to moc složitý. Dá se to restartovat?

Asi mám nějakej problém s lidma

Protože je mi z neznámých důvodů příjemný prospat celý odpoledne a probudit se až ve chvíli, kdy všichni spí. A pak teprv dělat ty normální věci, který bych dělat měla, ale bez lidí.
A nebo se prostě jen nudím a teď už nemůžu spát, to je taky možnost.
Ale lidi v mým jsou teď takoví zlejší, než byli. Ne přímo na mě. Je mi to jedno. Vlastně pro to nemám až tak moc přímých důkazů, jen to tak prostě je. Tak vám to říkám, abyste se nedivili, až začne třetí světová.

No dobře, asi mi trochu vadí prospávát hezký volný odpoledne. Tak nějak tradičně, pokaždé když nějaký existuje. Ať už za to může cokoliv. A teď jsem si zvolila variantu volnýho víkendu, která mě mírně děsí. Nejsem schopná dělat všechny ty věci, který nemají danej jasnej termín, respektive někdy ho možná měly, ale to datum už je jaksi dávno pryč. A spím. No proč ne.

Začala jsem teď najednou mít zas dobrý známky ve škole. Zrovna z takovejch děsivejch předmětů. Většinou z těch, co mě nebaví a nepovažuju je za důležitý. A pořád mám v matice čtyři body z deseti, ve fyzice jednu trojku a v češtině čistou dvojku. A to je takový… celkem smutný, protože na tom mi záleží. Do těchhle předmětů se neumím učit. Nikdy jsem to nedělala. A teď to najednou nefunguje.

Čas plyne. Zas. Hodně. Myslím, že to má něco společnýho s jarem. A já nestíhám a přitom se nudím a něco mi asi chybí, jen netuším co. Nějaká motivace, asi. Ale nevím k čemu vlastně.

A s tím víkendem musím vážně něco vymyslet. Jinak zas nebude mít žádnou hodnotu. Sliznic mě asi vážně štve svojí nepřítomností. Takový správný člověk, který z nějakého důvodu touží po tom být zkažen. Budu se uklidňovat tím, že kdyby byla Znouze, asi by nebyla Radůza.

Proč sakra píšu smutný články? Teď?

O koncertu a tak

Teď jsem se vrátila ze Znouze, aby bylo jasno. Teda z velkýho punkovýho hospodskýho koncertu se spoustou dalších skupin a divnejch lidí.

A zrovna z té Znouze už jsme tak moc neslyšely. Ale Bermudskej kvádr taky nebyl úplně špatnej.

Mojí myšlenkou je, že bych se chtěla umět náhodně skamarazovat i s jinejma punkáčema než s těma totálně opilejma, co vám říkají, že máte hezký vlasy a ptají se, jestli je pošlete do píče. Poslala jsem, jsem šikovná.

Tak jsem zase zjistila, že to není o hudbě. A přitom vlastně je, protože s ní se mi tam najednou líbilo. Ale vlastně jsou tyhle akce všechny stejný a tihle lidi všichni stejní, na barvu oblečení a účes spíš nehledě.

Jsem teď slušně načuchlá kouřem. A štve mě, že jsem tam ztratila čokoládový kaštany objevený v kapse půl roku nenošené bundy. Podezřívám z toho toho děsivýho kluka v modré mikině. Ale zase mám jeho zapalovač, který mi hodil na hlavu když jsem se snažila chatovat z 37ina mobilu. Sice to nejsou kaštany, ale alespoň něco. Rozšiřuji svoji sbírku nepoužívaných podivně získaných zapalovačů. Tenhle je zelenej.

 

A teď druhý tématický celek: Chyběli mi hejtři. Takoví ti, co si o mě myslí, že jsem hrozně divná a já si  nich myslím, že jsou nemožně mainstreamoví a díváme se na sebe se zvednutým obočím a je nám to jedno, protože názor toho druhého považujeme za méněcenný.

A nejlíp ty názory prezentujeme veřejně a pak se si za ně veřejně vysmíváme a hrozně to obě strany baví.

Občas se to stává. Patří to ke mě. A já si v tom libuju, protože jsem ráda dost zajímavá na to, aby mě řešila půlka školy v šatnách před tělákem, nebo tak. Myslím, že Anička Mandarinka to má víceméně podobně.

A tohle není hejtování, jen veřejné řešení mě a nás, už zase, konečně. Jó, zeptejme se jí na to všichni. Má touha po pozornosti lítá blahem v oblacích.

A asi začnu používat slovo ťuchmat. Na pochybných koncertech se dosud cizí lidi ťuchmají v kotli a působí to děsivě. Chi.

(A půlka lidí asi nepochopí, o čem je řeč, ale to je asi jedno. Je noc po koncertu, tak se mě nemusíte snažit úplně chápat)