Vzorový optimistický článek rubriky odpadky

A vlastně dneska nebyl špatnej den.

Protože nudu nabourávají chvíle, kdy mě ovládá něco, co rozhodně není vědomá část mozku. Však já ani ty drogy nepotřebuju.

„On má někdo narozeniny?“
„Ne.“

Uch.

Chuť psát články, který nebudou dávat smysl ani mě samotné za pár měsíců.

Protože psát by se mělo, to zas jo.

Neschopná kdykoliv kdekoliv sedět bez toho, abych si objímala kolena (nebo aby to dělal někdo jiný). Baví mě to. Nevím proč. Cítím se tak líp.
A nejlíp sedět na lavicích a parapetech, abych byla trochu nad věcí.

Jsem hrdým vlastníkem tmavomodrého zvonku na koloběžku. Brněnští chodci netuší, jak dobrá zpráva to pro ně je. Ten někdo, kdo tvrdil, že už bych si mohla dělat řidičák, je sebevrah, nezávisle na tom, jestli měl pravdu.
Jo, a hrozně mě baví usmívající se koloběžkáři jedoucí proti mě. Pocit sounáležitosti.
A mám už totálně rozmlácenej levej kotník, měla bych se naučit střídat nohy.

Už jsem o sobě dlouho neřekla, že jsem citově labilní. Jsem citově labilní. A je jaro. A v Komíně mají i letos dobrou zmrzlinu. A teď se zrovna skoro vůbec necítím být matematikem. A zítra třeba budu. To tak bývá. Aby nebyla nuda.

Která báseň nejvíce ovlivnila váš život?

Otázka a odpověď, která nejvíce ovlivnila tento článek je tady.
 

To je otázka.

Na první pohled docela hloupá. Umění obecně se mi většinou líbí, ale nemění mi život. Žádný film mi ho rozhodně nikdy nezměnil. Knížka nebo skupina možná, ale jen ve smyslu, že jsem jí byla nějakou dobu nezdravě posedlá, případně to ovlivnilo můj výběr dalšího čtení/hudby. Jak by to měla dělat nějaká pitomá báseň, když–

No právě že ne. Protože básničky píše spousta i celkem hmatatelných lidí. A dá se jimi vyjádřit spousta, ať jste kdo jste, tohle jde celkem samo, někdy.

A tak jsem četla kandidáty. Celej večer jsem četla básničky, svoje i cizí, chápala jejich smysly, dosazovala si je do okolností vzniku a nechávala si běhat mráz po zádech, protože působily, prostě byly působivé.

Našla jsem zajímavou věc. Všechny básničky zveřejněné na blogu během minulého školního roku, všechny až na poslední květnovou, složenou pod tíhou okamžiku a absurdních pocitů s ním spojených, jsem napsala v úterý. Jedna je zveřejněna myslím v sobotu, ale napsána byla taky v úterý. Je jich šest. V úterý jsem měla na sedmou. Spoustu jsem jich zveřejnila už ráno. Absurdní.
Tak se teď radši vymykám z tradice posledních dnů psát jen v pondělí.

Ale to odbíhám od stavu posledních několika hodin. Nejdřív jsem si prostě četla Venduléliny blogy. A začala jsem narážet na věci, kterým jsem dřív nerozuměla a na věci, kterým jsem možná rozuměla, ale stejně mi něco připomínaly.
Překonala jsem odpor a přečetla jsem i všechno, co jsem napsala já. A nebylo to tak zlé. Zlé je asi jen to, že nechápu, jak jsem je psala. Že vím, kolik emocí jsem musela mít, aby vznikaly jen tak, z přetlaku. Že kromě těch úterních byla i hromada nezveřejněných, které se nerýmovaly, odbíhaly někam, kam jsem nechtěla a i přesto se mi teď celkem líbí, těžko říct čím.

A pak jsem kromě těch popsaných sešitů vytáhla i jednu prázdnou pevnodeskovou věc a nazvala ji Bílou sbírkou. A píšu do ní, opisuju do ní všechno, co píše moje ruka, aniž bych ji ovládala vyloženě mozkem.

A mám chuť založit i Černou knihu II., kdybych sehnala základ. Jen nevím, jestli to má smysl, jestli bych ještě měla tendence tam psát, když se podívám na blog, když se podívám do zebřího deníčku ze zebří taštičky, který nosím u sebe skoro 24 hodin denně a stejně ho vytahuju minimálně.

Ale ta stará je prostě dokonalá. Z většiny jsou to chaoticky uspořádané zápisky do předmětů, do kterých jsem si nevedla sešity, ale mezi tím jsou náhodně rozmístěny pochybné kresbičky, básničky, výkřiky do tmy a občas nějakej delší text psanej typicky někde na kašně.

Teď se mi toho asi nehoní hlavou tolik.

Ale něco se probouzí.

Fitli se probouzí.

Spring is comming.