Prosakuje

Poté, co se mi dnes podařilo označit styl jedné ze svých oblíbených hudebních skupin jako koláž, jsem natolik spokojená se svými definičními schopnostmi, že můžu říct, že prosakuju.

Zní to trošku líp, než že už zase začínám bláznit.

Emoce.

Prosakuje ve mě Ta.

Jsem den ode dne dospělejší. Znamená to neřešit? Snad. Protože si nedokážu, že by mi bylo sedmdesát, když mi bylo patnáct. Neustála bych to. Nezvládla bych být stará. Mít kolem sebe nemoci a smrt. Nemohlo by mi být ani třicet. Matky přece nebrečí před svými dětmi jen proto, že je jim smutno, jen tak. Dospělí lidi řeší reálný problémy. Nebo možná nesou závislí na problémech.

A tak jsem dospělejší. A tak jsem mnohem prázdnější a umírněnější a nevadí mi to. Není smutné nevadit být prázdná? Ne prázdnější, než mnozí byli odjakživa, ale stejně.

Jen občas prosakuju odjinud. Jen občas přijde malý jaro a najednou proplétám sluneční svit. Jen občas přijde malý jaro a jsem zamilovaná, mám ten samý skoro fyzický pocit zcela přípustný ve zvláštních časech a zvláštních příležitostech, ale jen těžko ve čtvrteční hodině češtiny. Jen občas přijde malá zima a je mi smutno, aniž bych k tomu měla libovolný důvod. Jen občas mám chuť psát slova na věci všem na očích. Jen občas píšu takovýhle články a nevím, jestli je chci pořád ještě zveřejňovat.

Jen skoro pořád hledám věci ve věcech. Jen skoro pořád chápu všechno tak, aby to se mnou souviselo, aniž by to byla pravda. Jen skoro pořád prosakuju. Tak lehce, tak málo, tak tiše.

Jakoby se má patnáctiletá já postavila vedle té pětileté. Jako by mezi nimi nebylo nic. Má nejzajímavější léta. Má nejzajímavější já. Má pravá, neovlivněná a prudká já.
A nedají mi pokoj. A budou se mnou. Archivované, jasné vzpomínky. A budou prosakovat.

„Máš ještě několik osobností?“