Když mám chuť programovat

nebo dělat nějakou podobnou činnost…

Ne, že bych se k tomu dokopala a dostala nějak zvlášť často. Ne, že bych věděla, co chci tvořit. A už vůbec ne, že bych to nějak zvlášť uměla.

Ale vím, že mě to baví. Že to chci dělat. Že se v tom chci zlepšovat. A tak.

 

Jenže mi to víc než cokoliv jinýho připomíná situaci, když jsem tak ve druhé třídě chtěla hrát fotbal.

To máte tak. Osmiletý holčičky fotbal prostě nehrajou. Ve družině osmiletí chlapečci hrajou fotbal a osmiletý holčičky si hrajou ve křoví na domečky. A tak to bylo, je a prostě bude.

Já jsem s nima hrát chtěla. Oni mě mezi sebou občas trpěli, ale fakt jenom občas. Když jich bylo málo nebo tak, ale třeba přímo v hodině tělocviku to bylo fakt nemyslitelný.

A já jsem nevěděla proč. Nebyla jsem žádná rozená fotbalistka, ale snažila jsem se. Jednou mi jeden páťák řekl, že umím dobře obehrávat. A to bylo prostě něco.

Jenže postupem času byli oni lepší a lepší, tím jak hráli, tím jak pořád trénovali. A já jsem hrát nemohla a neměla. Od doby, co mám dělenej tělocvik už skoro vůbec. A ze sportu, který jsem předtím měla ráda se stal jeden z těch mnoha, které mě nebaví, protože mi nejdou. Jediní, s kým mě to baví jsou pořád ti osmiletí kluci v oddíle…

 

Napadlo mě to, když jsme si včera s Balastem vzájemně nasdíleli google kalendáře. Když jsem viděla, kdy proč na sebe nemáme čas, co vlastně máme za kroužky. Že já chodím do výtvarky a do sboru a on do programování. A že je to vlastně divný, proč to tak je a jestli chci, aby to tak bylo.

Já mám dojem, že ani kdybych se třeba nějakým způsobem rozhodla, který jazyk mě zajímá, stejně bych (doslova?) neměla koule na to, abych do těch Lužánek nakráčela a začala tam chodit, protože prostě už teď mám dojem, že mi něco uniklo, že už jsou všichni lepší a já bych to nezvládala, že bych se ztrapnila. A že se ode mě ani nečeká, že bych měla chtít.

A teď se můžu vrátit zpátky do té druhé třídy, kde jsem vlastně do informatickýho kroužku málem chodila. Používání počítačů pro první stupeň. A pak jsem se znechuceně vrátila po první schůzce domů s tím, že tam chodit nebudu, protože už všechno umím.

Tam jsem byla ještě v pohodě.

Jestli se teď nezačnu snažit, bude se ten skluz jenom zvětšovat.

Nevím, nevím co se sebou.

Snad jediné, co mě uklidňuje je, že programátoři i fotbalisti jsou mnohdy zářnými příklady namyšlenosti, já nejsem blbá, jen nevzdělaná, třeba nic není jak se zdá a já mám ještě šanci.

Protože prostě chci jednou taky být namyšleným informatikem.