nebo dělat nějakou podobnou činnost…
Ne, že bych se k tomu dokopala a dostala nějak zvlášť často. Ne, že bych věděla, co chci tvořit. A už vůbec ne, že bych to nějak zvlášť uměla.
Ale vím, že mě to baví. Že to chci dělat. Že se v tom chci zlepšovat. A tak.
Jenže mi to víc než cokoliv jinýho připomíná situaci, když jsem tak ve druhé třídě chtěla hrát fotbal.
To máte tak. Osmiletý holčičky fotbal prostě nehrajou. Ve družině osmiletí chlapečci hrajou fotbal a osmiletý holčičky si hrajou ve křoví na domečky. A tak to bylo, je a prostě bude.
Já jsem s nima hrát chtěla. Oni mě mezi sebou občas trpěli, ale fakt jenom občas. Když jich bylo málo nebo tak, ale třeba přímo v hodině tělocviku to bylo fakt nemyslitelný.
A já jsem nevěděla proč. Nebyla jsem žádná rozená fotbalistka, ale snažila jsem se. Jednou mi jeden páťák řekl, že umím dobře obehrávat. A to bylo prostě něco.
Jenže postupem času byli oni lepší a lepší, tím jak hráli, tím jak pořád trénovali. A já jsem hrát nemohla a neměla. Od doby, co mám dělenej tělocvik už skoro vůbec. A ze sportu, který jsem předtím měla ráda se stal jeden z těch mnoha, které mě nebaví, protože mi nejdou. Jediní, s kým mě to baví jsou pořád ti osmiletí kluci v oddíle…
Napadlo mě to, když jsme si včera s Balastem vzájemně nasdíleli google kalendáře. Když jsem viděla, kdy proč na sebe nemáme čas, co vlastně máme za kroužky. Že já chodím do výtvarky a do sboru a on do programování. A že je to vlastně divný, proč to tak je a jestli chci, aby to tak bylo.
Já mám dojem, že ani kdybych se třeba nějakým způsobem rozhodla, který jazyk mě zajímá, stejně bych (doslova?) neměla koule na to, abych do těch Lužánek nakráčela a začala tam chodit, protože prostě už teď mám dojem, že mi něco uniklo, že už jsou všichni lepší a já bych to nezvládala, že bych se ztrapnila. A že se ode mě ani nečeká, že bych měla chtít.
A teď se můžu vrátit zpátky do té druhé třídy, kde jsem vlastně do informatickýho kroužku málem chodila. Používání počítačů pro první stupeň. A pak jsem se znechuceně vrátila po první schůzce domů s tím, že tam chodit nebudu, protože už všechno umím.
Tam jsem byla ještě v pohodě.
Jestli se teď nezačnu snažit, bude se ten skluz jenom zvětšovat.
Nevím, nevím co se sebou.
Snad jediné, co mě uklidňuje je, že programátoři i fotbalisti jsou mnohdy zářnými příklady namyšlenosti, já nejsem blbá, jen nevzdělaná, třeba nic není jak se zdá a já mám ještě šanci.
Protože prostě chci jednou taky být namyšleným informatikem.
Minh Tran Anh napsal:
:-) chjo…
Venduleee napsal:
Hmch… Přesně ten typ věcí, ze kterých mám depky – když se k něčemu dostávám/něco mě začíná zajímat „až teď“ a kolem je už spousta lidí, kteří už jsou v tom zkušení a schopní. A já mám pocit, že jsem nemožná a že mi něco hrozně uniklo.
Počítačově si připadám blbá celkově a dost. S tím, že bych zrovna v tomhle oboru být schopná hrozně chtěla. Došlo mi to ale pozdě, až někdy později po začátku školní infochy, a zatímco první skupina nadávala na Hájkovou, měla jsem pocit, že přes všechnu její blbost s ní aspoň něco udělají, zatímco s Kozubíkovou jsme za ty roky neudělali vůbec nic. Holzbecher se teď zděsil, když si nás proklepával, někteří se ho kvůli tomu trochu bojí a já strašně doufám, že nás něco naučí. Že to trochu zachrání.
Vzpomínám si na jeden návrh kdysi dávno, že bych se do takovýho kroužku mohla přidat, a na pousmátí nad tím, že bych tam po delší době zase tvořila nějaké zastoupení opačného pohlaví. Tehdy jsem to ještě považovala víceméně za žert.
Stále mám občas chuť napsat chmurnější článek s důležitou otázkou, která by se ptala na to, jestli jsou všichni lidé vážně tak inteligentní, zkušení, schopní, jak se tváří, že jsou, nebo jenom vytváří iluzi. Je to děsivý, vlastně obě možnosti jsou děsivé.
Fitli napsal:
Já jsem za toho Krejčího tak hrozně ráda! Vlastně to byl vždycky můj oblíbenej učitel, z těch současných ho mám snad nejradši, ale dvě hodiny týdně jsou zoufale málo a máme ve skupině i lidi, kteří jsou tak neskutečně pomalí, že ta školní informatika stejně na nic moc není. A navíc se tam dělají kromě zajímavejch a rozvíjejících věcí i zbytečný zdržovadla, jako třeba animovaný filmy (a já mám teď teda speciální povolení si místo toho programovat, když jsem při plánování toho, co budem dělat, tak protestovala, ale stejně nevím, jestli se mi bude chtít být takovej exot -_-)
Já chci víc, já si věřím, že mám na víc, ale kdo ví…
Od pocitu, že jsem blbější než všichni, mě zachraňují občasné momenty, kdy u nás v matice něco nechápe fakt VŮBEC nikdo.
Krysa napsal:
Evidentně díra na trhu. Udělej si v Lužánkách kroužek „Programování pro drsňačky“.
Když si i za rok přečteš jednu či dvě chytrý knížky o programování a budeš se tomu prakticky věnovat věřím, že v pohodě překonáš velkou většinu :)
Fitli napsal:
No to právě zas ne, minulej týden jsem se hrozně hádala se spolužákama o letáčku na nástěnce inzerujícím nějakou informatiku pro dívky. Já jsem tam jít nechtěla, aby si organizátoři nemysleli, že to má nějakej smysl, kluci mě tam chtěli vyslat jako špeha. Ale to by ničemu nepomohlo, jen bychom se vrátili do středověku s odděleným školstvím. Nakonec to naštěstí pr stejně bylo jenom pro třeťačky.
Předevčírem jsem se fakt rozhodla, že něco dělat budu, nevím, třeba to i nějak dopadne.
Anička napsal:
Tak nejsem jediná, kdo se tak cítí! Já to věděla :D (zubatej dopisní smajlík)
A nejlepší je, když mi lidi, který já považuju za mnohem chytřejší začnou tvrdit, jak neinteligentní/nezkušení/neschopní si připadají. No, ne nejlepší, ale čas od času je možný se tomu pousmát :)
xxdavid napsal:
Někdy mám taky pocit, že mi prostě nějak ujel vlak.
K programování jsem se dostal hrozně pozdě — až v osmé třídě, když jsme s tím začínali. Tam nás pan magistr Pečenka naučil vytvářet nějaké primitivní aplikace v Pascalu a posléze v Delphi. Od té doby programuji už tak nějak sám. Ze začátku mne hnalo vytvoření webové aplikace, která by sledovala, co spolužák hraje a hlavně jak dlouho (zdálo se mi, že nedělá nic jiného). Tu jsem zprovoznil před rokem. A teď myslím, že alespoň třeba PHP trochu ovládám. Dřív to bylo takové bastlení, ale už vidím pokroky. Ale začal jsem prostě pozdě. Už když jsem před lety chodil jeden rok do Lužánek na kurzy HTML/CSS, tak mne hrozně deprimovalo, jak jeden o několik let mladší borec vedle mne byl prostě mnohem lepší. Poslední dobou vidím, že děcky píšou kód od desíti let.
Ale naštěstí ten pocit nemám zas tak často, abych se tím nějak hrozně dlouho trápil. Prostě to tak je a co s tím udělám je na mně.
BTW, v čem programuješ?
Fitli napsal:
Právě, že v ničem pořádně, ve škole jsme dělali C++, párkrát jsem si některou z těch primitivností vylepšovala i doma, ale nikdy jsem nedělala nic pořádnýho nebo alespoň trochu užitečnýho, neudržela jsem se u toho, takže je to taková pasivní znalost absolutních základů, prostě k ničemu.
Když potřebuju něco udělat v PHP, tak to nějak vygooglím a udělám, ale nikdy jsem neměla nervy na to si to celý nastudovat od základů, takže mám furt pocit, že to nijak moc nechápu a samostatně nezvládám.
A jediný co beru jako že doopravdy dávám je to HTML/CSS, ale to je houby programování, takže to sem nemám co počítat.