Erasmový kník: Post-Erasmus syndrom

Tenhle jev prý existuje. A asi je to úplně poslední věc, o které je záhodno tady hovořit. Prostě když se vrátíte do svýho normálního života, stýská se vám a může vám být psychicky dost naprd.

Brno z autobusu při příjezdu

U mě to nejspíš, po třech měsících, furt ještě dost trvá. Tak nevím, jak o tom dokážu psát s odstupem, uvidíme. Možná to bude spíš emoční výlevka.

Navíc těch divných okolností je zrovna teď u mě víc, tak těžko soudit, co je z čeho. Asi se hodí vysvětlit aspekt brněnského bezdomovectví, co jsem tu už naťukla, ať je to jasnější. V únoru začala válka. Náš byt (patřící mým rodičům, ve kterém my běžně bydlíme) se docela nabízel k tomu, abychom ho na těch pár měsíců, než se vrátíme, nabídli nějakým uprchlíkům. Rodiče vše zařídili, zapsali byt do městské databáze a za pár dní nám byla přidělena rodina. Jsou skvělí, o byt se starají líp, než kdy my, a máme je moc rádi. Nicméně před naším návratem se ukázalo, že sehnat libovolný nájem v rozumné vzdálenosti od školy, kam začaly děti chodit, když nemáte úplně peněz na rozhazování a nemluvíte perfektně česky, není až tak snadné. Zároveň se ale vědělo, že v září bude mít naše rodina k dispozici další volný byt. A tak dávalo celkem smysl, abychom my nějak přečkali prázdniny mimo domov, a až pak provedli všechno stěhování. Jako dočasné útočiště jsme si zvolili dům Petrových rodičů s tím, že stejně přes léto budeme dost času pryč my, dost času oni, tak jim aspoň občas zalijeme kytky a s novým semestrem budeme doma. Nicméně nějaké (úplně pitomé) úřední komplikace způsobili, že už je nějakou dobu říjen a my jsme furt bezdomovci. Nechcu si stěžovat, Petrovi rodiče jsou skvělí a máme je rádi. Ale když už člověk nějakou dobu bydlí sám, vracet se pod dohled rodičů je trochu náročné. I vlastních, natož cizích. Zlobím, chodím domů pozdě a mám nepořádek pod postelí. Neumím se efektivně začlenit do chodu domácnosti, vadí mi vařit v cizí kuchyni a tak. Prostě su vetřelec. Možná bude všechno lepší, až budu doopravdy doma. Nebo taky ne.

Ale zpátky k tématu. Život na Erasmu byl taková dlouhá dovolená. Jasně, chodili jsme tam do školy, a to na erasmácké poměry asi jakože hodně. Trošku jsme pracovali na diplomkách. Ale jinak jsme nemuseli dělat vlastně nic. A za to jsme dostávali peníze. Čas jsme trávili čímkoliv, co se nám zrovna chtělo dělat, zažívali jsme hezký věci a byli jsme na zajímavým místě.

Doma mám svoje běžný „povinnosti“. Zpravidla jsou to věci, co dělám dobrovolně a ráda. Jsem hlavní vedoucí oddílu, učím ve škole, občas jdu navštívit prarodiče, zařizuju věci, co nám chybí v bytě, a tak dál. Přijde mi, že bez ničeho z toho bych nechtěla být úplně dlouhodobě. Ale zároveň, když to všechno zmizelo, najednou z toho byla obří hromada volnýho času, který nevím, kdy jsem takhle pocítila naposledy. Bylo to příjemný. A zvykla jsem si na to. Nikdo po mě nic nechtěl.

Život doma se teď zdá na jednu stranu strašně vyčerpávající (od té doby, co začal semestr), na druhou stranu jaksi nudnej, tohle všechno už jsem viděla, tohle všechno už jsem zažila, žádný vzrůšo.

Nevím, jestli od našeho návratu uběhl týden, kdy bych neřekla, že chci do Barcelony. Stal se z toho takovej univerzální kník, kterej používám kdykoliv je venku hnusně, kdykoliv se mi stýská po lidech, kdykoliv mám chuť na avokádo a kdykoliv se mi chce uniknout před něčím ze současného života. Tam jsem po Brně rozhodně tak nekňučela. Předpokládám, že je to proto, že jsem věděla, že se co nevidět vrátím. Jestli ne, tak je to asi docela blbý.

Hned po návratu jsem se cítila nějakým způsobem vjemově unavená. O prázdninách jsem něměla žádnou extrémní touhu někam dál jezdit, radši jsem se v Brně potkala se všema lidma, co jsem dlouho neviděla, a v klidu zpracovávala, co se mi všechno stalo ve Španělsku. Dovolené bylo dost, hlavou jsem tam popravdě furt byla. Zvláštní bylo, že jsem moc nic nedělala, ale vůbec jsem nebyla schopná začít zase pracovat na diplomce, čehož v současné chvíli trpce lituji.

Setkání s lidmi byly zvláštní. S těmi, koho jsem normálně potkávala jednou za pár měsíců, to byla docela normálka, ale pak jsou tu lidi, které vídám minimálně jednou týdně, žijeme společný kontexty a známe se dobře. A teď najednou jsem se cítila úplně mimo. Spíš než o nějakých konkrétních informacích a společných zážitcích, co bych zmeškala, mi to přišlo o tom, že jsem najednou ztratila nějaký společný směr přemýšlení, smyslu pro humor a jakýchsi skupinových norem. Naštěstí to přešlo rychle, ale rozhodně to tam bylo.

Druhá fáze stesku začala někdy s koncem prázdnin a trvá doteď. Rozdýchala jsem zážitky a najednou jich chci víc, i když teď už prostě nemůžu, mám tu svoje závazky. Dělám věci, co jsem dělala dřív, ale najednou mám pocit, že mě nebaví tolik, jako mě bavily dřív, vyčítám si to a točím se v kruzích.

Po návratu jsem byla z výjezdu nadšená. Fakt hodně. Teď na něj mám trochu vztek. Protože byl sice naprosto úžasnej, ale způsobil mi divnou zatrpklost ke všemu ostatnímu. Tak uvidíme, jak se mi to dlouhodobě podaří vybalancovat, třeba si z toho něco vezmu, třeba jednou přijdu na to, jak žít erasmový život v Brně, jak mít všechno, co mám ráda, a přitom klid v duši.

Napsat komentář