Dospělí nemají prázdniny

Minulé pondělí jsem udělala poslední zkoušku (protože ústní z angličtiny se nepočítá) a mám skoro hotovo. Stihla už jsem si zajet na výlet na Ukrajinu a teď mám zase čas jít do práce, chystat tábor, fungovat.

Jenže mě se naprosto příšerným způsobem nechce, zejména jít do té práce, druhotně dělat cokoliv, co zahrnuje komunikaci s lidma nebo nějaké intelektuální výkony vyšší než dohrání 2048 do 4096. Prostě chci prázdniny. Chci prázdniny v Brně, které jsem si odmalička vždycky přála a skoro nikdy na ně nezbyl čas. Chci se flákat. Ale nějak nevím, jestli si je dopřát. Týden už jsem si přece užila. V tom zkouškovým to taky nebylo tak hrozně hrozný. A v červenci jedu zase pryč. A v srpnu taky.

Tak se střídavě valím a uklízím, u mě doma už je to na nebezpečně dobré a konečné cestě, tak uklízím u Š. Peru cizí prádlo a myju cizí nádobí. Ráda vařím, ale nechce se mi chodit nakupovat. Dělám si v hlavě seznamy knížek, filmů a seriálů, co by mě zajímaly, ale nemám odvahu se do nich doopravdy pustit, protože to už bych se k něčemu produktivnímu nedostala nikdy. Hraju 2048.

Myslím, že bych neměla dělat věci, které dělat nechci. Jenže mám strach. Mám strach, že štvu svého nadřízeného, který je příliš super na to, aby mi to nevadilo. Mám strach, že štvu budoucí sebe, když na náš účet nepřinesu dost peněz, které bude potřebovat, a místo toho teď budu celé léto jen konzumovat. A hlavně, mám naprosto příšerný strach, že mě nic nebaví. Že už to nebude lepší. Že najednou nevím, co chci v životě dělat. Že jen přeplácávám jednu aktivitu druhou, abych měla výmluvu, proč se na nic nesoustředit pořádně. A že mám nulovou vnitřní motivaci, kterou si ale rozhodně nevytvořím tím, že budu přemýšlet nad tím, že ji nemám.

Nevím, jestli jsem rozbitá, nebo jsme všichni stejní.

Pokud jsme, tak nechápu, jak můžete vy dospělí fungovat bez prázdnin.

  1. Laman napsal:

    Jakéhokoli rozhodnutí můžeš litovat. Ale jakmile si toto uvědomíš, tak už nemá smysl tou lítostí ztrácet čas. Takže se zamyslíš, rozhodneš, jak nejlíp umíš, a neohlížíš se nazpět. Pokud si dáš prázdniny, dej si je na 100% a nemysli na práci. Jestli budeš pracovat, pracuj na 100% a nemysli na volno.

    Já osobně si hodně cením času, kdy nemusím dělat vůbec nic.

    >mám naprosto příšerný strach, že mě nic nebaví
    To je horší. Ale doufám, že máš něco, kvůli čemu si řekneš, že za to stálo ráno vstát z postele. Druhý krok je zařídit si život, aby ses tomu něčemu mohla věnovat.

  2. Myslím, že jsme všichni stejní. Aspoň já to tak mám, pořád nevím, jestli některý věci dělám, protože mě baví anebo proto, že bych to dělat měla, abych naplňovala nějakou abstraktní představu dokonalé sama sebe, která mi ale vlastně ani tak sympatická není.
    A když si to všechno člověk vybere sám a stejně není na 100 % spokojený, tak je to fakt děsivý, protože výhledově už to s časem na vlastní věci bude jen horší a horší.
    Ale jak píšeš, to meditování naprosto nic nepřinese. Mě uklidňuje udělat si nějaký konkrétní krátkodobý plán s tím, že to prostě budu podle něj chvíli dělat (od pondělí do středy budu dělat školu, ve čtvrtek půjdu na florbal a večer se podívám na film a půlku neděle proflákám) a pak to vyhodnotit až zpětně s tím, že týden špatných rozhodnutí přece není taková tragédie.
    Protože rozhodovací paralýza je nakonec to nejvíc nepříjemný ze všeho.
    Těším se na zážitky z Ukrajiny! :-)

  3. Udělat si občas 100% volno mi přijde důležité. Prostě vypnout, nebo se věnovat něčemu z „maybe someday projects“. Osobně se asi víc zrelaxuji u toho druhého, ale to už má každý individuálně.

    U mě výrazně pomohlo, když jsem si začal sepisovat všechny (důležitější) věci, které jsem v daný den udělal. Nezabere to moc času, ale pak se podívat do diáře a vidět celý ten týden je úžasné. Obzvláště, když má člověk pocit, že nic nedělal a pak najednou vidí, že prostě jen dělal spoustu malých věcí. Ale jak vyzrát na rozhodovací paralýzu a dělat i ty větší věci jsem taky ještě nepřišel. Hodně mi s tím ale pomáhá osoba blízká, se kterou se vzájemně nutíme do práce.

  4. Myslím, že rozumím tomu, co jsi napsala. A díky za to, že jsi to napsala, absolutně to vystihuje moji situaci. Mám to podobně. Dřív jsem měla pocit, že vím, co chci v životě dělat a šla jsem za tím. Ale s nástupem na VŠ jsem začla mít pocit, že dělám dost věcí ze setrvačnosti a vlastně nevím proč… A mám strach, že všechno kazím. A hlavně že všechno moc řeším. Řekla jsem si, že se teď na tyhle věci vykašlu, pojedu na tábor jako každej rok a třeba od tam budu odjíždět s pocitem, že život není tak složitej. Mně v tomhle oddíl hodně pomáhá, že člověk je s těma dětma, který jsou prostě v pohodě a neřeší blbosti…

Napsat komentář