Asi jsem to tady ještě nezmínila, ale před měsícem jsem si naštípla dvě kosti v nártu a do pátku jsem se pokoušela existovat se sádrou na noze.

Změn do mého života to přineslo celou řadu. Například jsem měla poloviční spotřebu ponožek, což mi značně usnadňovalo život. Postupně jsem vyvíjela svůj styl na berlích a namakala jsem si ruce, nejspíš jsem přibrala kilo svalu, čemuž nemůžu uvěřit. Chodila jsem spát hrozně pozdě, protože sprcha s igeliťákem na noze není vůbec příjemná a vždycky jsem ji odkládala, jak to šlo. Prohloubila jsem svůj vztah se sestrou, když mě tlačila na koloběžce a já na ní byla zcela závislá.

Největší změnou byla ale karta na školní výtah. Úplně to mění vaše sociální kontakty. Vzdálila jsem se od všech svých kamarádů z jiných tříd. U nás ve škole totiž veškerá mezilidská interakce probíhá na schodech. Olizovat svého partnera, prozrazovat si otázky na písemku, plánovat, kam půjdete v pátek večer, jíst párky, pomlouvat spolužáky i učitele – nic z toho prostě nemá své kouzlo, pokud o vás přitom nezakopávají desítky studentů, kteří se snaží probít do jiného patra. Když máte berle, nevíte zkrátka vůbec nic. Dokonce si ani nepřečtete nástěnku.

Výtah má však taky své specifické obyvatele, tu část profesorského sboru, která má buď kabinet v pátém podlaží, nebo je prostě líná chodit po schodech. Denně se dostáváte do několika mírně trapných situací, kdy vám stojí v osobní zóně někdo, koho tam rozhodně nechcete, nevíte, jestli se pokoušet o konverzaci, asi radši ne, ale když se začne o konverzaci pokoušet ten druhý, tak vám stejně nic jiného nezbývá. Takže přichází počasí, pomalost výtahu, příští hodina, původ vašeho úrazu a množství dalších podobných zranění ve vaší třídě (2). Ovšem občas přijde zpestření, jako třeba velmi obávaná profesorka dějepisu, která vám nabídne reklamní vzorek šamponu. A za ty chvíle to prostě stojí.