Už toho začíná být nějak moc, těch tlaků na moji existenci. Začalo to uvnitř, pokračuje to zvenku. Včerejší hádka s rodiči (taková, kterou považuju za nejhorší v historii) tomu nasadila korunu. Nejsem připravená na život, nejsem schopná spolíhat sama na sebe, jen mi to všichni řekněte ještě pětkrát, ať je mi to jasný.

Jenže já jsem. Jsem a jsem a jsem. Jsem, kdybych chtěla, kdybych k tomu měla jiný důvod, než to jen někomu dokazovat.

Ono je totiž tak nesrovnatelněji příjemnější být pasivní, spát, hrát tetris, učit se a dobrovolně plnit oddílové věci, které mi někdo zadá, než se o něco snažit, mučit se tím, uklízet, dělat rozhodnutí a být dospělá, když z toho nemám jak profitovat, alespoň krátkodobě.

Přesně takhle totiž žiju, poslední rok a něco. Obklopuju se schopnejma lidma, abych je mohla zneužívat, a sama si prostě jen tak existuju. Většinou celkem spokojeně. Vím, že to tak nebylo vždycky, že kdysi jsem něco dělala, sama rozjížděla projekty, organizovala akce a seznamovala se s někým, i když to nebylo společensky naprosto nutné. Jenomže taky vždycky nebyl poslední rok a něco, vždycky jsem svůj život nehodnotila deseti hvězdičkami. To říkali čtrnáctiletí chlapci. Že mi závidí můj život. Ať jsem jaká jsem, žít správnej život se mi každopádně povedlo. Jen mi čím dál víc dochází, že bych se kvůli tomu asi měla možná cítit blbě.

Tak jo. Já začnu něco dělat. I když se mi nechce. I když se mi chce usnout zimním spánkem a dělat toho míň než kdy jindy, jen spát.

Jenže když si začnu něco myslet, někam chtít a tak vůbec, tak ne. „Dokud u nás bydlíš…‟