Archiv pro štítek: výpravy

Prej jsem byla divný dítě

Věková prostupnost oddílů mi přijde jako super myšlenka. Je to jedna z věcí, o kterých to podle mě nejvíc je. Setkávat se a komunikovat s lidma, o kterých by nás běžné školní kolektivy odřízly, případně s těmi, kteří by se normálně ocitli na druhém konci skupiny a neprohodili bychom s nimi za devět let půl slova.

Přijde mi to tak teď. A pokud si pamatuju dobře, tak mi to tak přišlo vždycky: Když jsem byla malá, tak jsem byla nadšená, že můžu dělat něco drsnějšího než normálně, sem tam v něčem překonat někoho staršího. Když jsem byla starší, byla jsem vděčná, že nemusím být obyčejný účastník programu určeného pro mě, ale že se musím postarat o celou svoji družinku, včetně mladších a méně schopných.

Ale pak si přijde tahle maminka. Maminka která tvrdí, že její šestileté dítě zvládlo simulovat nemoc tak povedeně, až odjelo z výpravy, proto, že mu vadí, že dvanáctiletí puberťáci dokážou v nepřítomnosti vedoucích dělat bordel a mluvit sprostě. A co my s tím jako uděláme, že její dcerušce by bylo líp hezky v hnízdě mezi světluškama.

Přijdou jiní vedoucí s tím, že by se mělo víc programu dělit podle věku. S tím, že máme k dětem chovat víc mateřsky, tulit se a nevím co. Jenže sakra, mě, když mi bylo málo, by tak štvalo, kdyby na mě někdo šahal bez výslovného svolení, kdyby mi někdo pomáhal bez mé žádosti. (A taky se mi nikdy nestýskalo, tak jak jim mám sakra pomoct?) Když jsem byla trochu starší, tak mi vadilo, když mě někdo přiřadil na nějakou aktivitu k mladším. Tak proč mám tohle někomu způsobovat? A co je tohle za samostatnost, když budu hrát maminku?

Jak můžu být dobrá vedoucí, když ničemu a nikomu nerozumím? A fakt jsem byla tak divný dítě? A jsou ti, co nepláčou, alespoň trochu moji lidi?

P1080406

A vstávat bude kdo?

To Liebster Award je krutá věc, když člověk po několika dnech dokáže napsat deset věcí o sobě, pak najednou neví, co dalšího sdělovat. A já bych zrovna tolik psala.

Nejdůležitější je, že o víkendu byla CVVZka. To taková megaakce, kde se sejde hrozně moc vedoucích ze spousty různých organizací a ti si tam vyměňujou zkušenosti a jsou tam spolu. Takhle jsem to prezentovala před odjezdem a takový to pak doopravdy bylo. A fakt, že mě to bavilo.

A příští rok to bude u nás v Brně. A jo, bude to reklama, chci, abyste tam byli, všichni, kdo se nějak dokážete nacpat do cílové skupiny a klidně i ti ostatní.
Protože je to dobrá akce.
Protože přestože třeba my pionýři máme vlastní podobný víkendovky, které jsou ale podle mě slabší než CVVZ, a skauti zase svoje, o kterých teď v orgovské skupině někdo tvrdil, že jsou prý lepší, tak na téhle je nejlepší, že ji máme všichni, úplně všichni dohromady a můžeme tam být spolu. A já jsem ráda, když si u nově poznaných lidí pamatuju jména nebo přezdívky, dívat se i na organizace už nezvládám.
Protože jsme jako Brno orgové a čím víc nás bude, tím míň toho budou muset jednotlivci jako já dělat a tím víc si to budou moct i účastnicky užít. To je prosté.
Protože tam budu já.
A to je dost důvodů pro to, abyste si okamžitě napsali do google kalendářů nebo kam, že 14. – 17. 11. 2014 je CVVZ. A řekla bych vám to každýmu osobně, ale jsem nemocná chci to do vás nahustit hned a co nejdůkladněji. A na jaře na RVVZ (to R znamená regionální místo celostátní) do Třebíče můžete přijet taky.

To by bylo.

Dále jsem nemocná, jak už padlo. Už zase, podruhé od začátku školního roku. A to je smutné. Je z toho vidět jedna věc, nechodím do školy tak ráda jako loni. Ne, že bych chtěla zůstat doma, i když jsem schopná do té školy jít, jako jsem to dělala někdy v sekundě, pořád je to spíš tak, že škemrám, abych už tam mohla jít a rodiče mě drží v posteli, ale spíš se mi zdá, že občas jsem prostě tak šťastná a dělám věci, co mě baví, že si prostě zakážu něco chytit. Ale teď to není ten případ.

Mám teď hrozně vzpomínací období, to už jsem někde psala. Včera v noci jsem nemohla spát, protože jsem nemohla vůbec dýchat nosem, tak jsem hledala zápisky, jako vždycky. Ani nevím, co v nich chci najít a proč je čtu. Ale mám trochu ráda ten pocit, když si čtu něco, co jsem psala s takovým odstupem, že už se na to dokážu podívat jako někdo jiný, a líbí se mi to, líbí se mi to třeba i tolik, že bych četla svůj blog, kdybych byla někdo jiný a neznala se.
A taky nechci zapomínat. Na nikoho a na nic. Mám svůj život ráda. Jako celek a chci ho jednou vidět celý najednou, do každého detailu. A s odstupem několika měsíců dokážu ve všech článcích ještě vidět souvislosti a chápat je, za pár let už třeba ne.

Došla jsem k tomu, že se vždycky vracím tak o jedno roční období zpátky a říkám si, jak jsem se měla dobře, místo abych si užívala přítomnosti. To je trvalý stav, tak to mám furt. Teď se mi stýská po létu, řekněme že po prázdninách. O prázdninách se mi stýskalo po květnu a červnu. V květnu a červnu myslím trochu po lednu a únoru. V lednu a únoru rozhodně po prosinci a v prosinci po září a říjnu. V září a říjnu jsem kupodivu byla fakt šťastná. Což mě teď zpětně překvapuje, protože jsem tenkrát byla taková až moc zbrklá, pubertální a prostě blbá a nepřemýšlející, nebo se mi to tak alespoň zdá. Taková, jaká bych svoji současnou já vytáčela a nebavila. Růžovej zmatenej koláček, nojo. Každopádně je to celý pochybný. Působí to, jakože celej můj život je horší a horší, jenomže tak to taky není, protože když se podívám do té minulosti hlouběji, tak jsem si zas přilepšila. Prostě veškerý pokusy o grafický znázornění mýho psychickýho stavu vytrvale nefungují.

Současnej stav je blbej v tom, že si neumím nic užít naplno. V tom, že jsem taková o ničem. Že nic moc neprožívám, v dobrým ani špatným. Že mi hrozně moc času a myšlenek žere škola, ve které se zatím snažím, přestože ani nechci, aby mi na ní záleželo. Že vlastně všechno funguje, ale chybí tomu kouzlo. A je to asi lepší, než to bylo nedávno, ale stejně. A tohle si plánuju přečíst tak v lednu, abych pak nevěděla, co se sebou. Jo.

Každopádně nadpis. Písnička, kterou v neděli vzbudili nás, co jsme usnuli v čajovně. A mě se prostě chtělo po těch třech hodinách vstávat, protože je to dobrá písnička. Celá ta čajovna měla výborný hudební vkus, když jsem tam byla a něco tam hrálo, tak to bylo Tak mě tu máš, Kroskántry, něco od Navarové, u které bohužel neidentifikuju jednotlivý alba a pak jako budíček tohle a Radůza (takže další důvad, proč jet). Každopádně je dobrá  a je to dobrá skupina, dobrá úžasným způsobem. A já teď nemůžu poslouchat vůbec nic jinýho. A zítra/dneska mají koncert, kde nebudu, páč jsem nemocná. Smutný příběh. Ale prostě, já už odmítám vstávat s čímkoliv jiným…

Alespoň mám po Vstavej holce další hlášku na buzení sestřičky.

A podzimky a diář a helouvín a já

Žiju.

Tak nějak.

Vlastně mě irituje fakt, že mám už několik týdnů chuť skládat básničky a prostě to nejde. Nějaká pořádná a výstižná a přitom taková, aby nikomu nevadilo, že ji nechápe. Místo minulýho článku. A nějaká o zvuku podrážek na podlahách výstavních síní. A tak. Aby bylo jasný, že cítím. Jen se mi to nedaří formulovat. A říkat. A vůbec.

Mluvila bych básničkama,
víc než zebra jsem však lama.

Vysvětlujme, dneska byl Halloween. A já byla Zecora. To by nikdo nečekal.
A ve verších jsem mluvit nezvládla.

Pomalu přestávám mít pocit, že mi jde všechno ne úplně důležité, na co sáhnu. A to mě vlastně uklidňuje, protože tak to má být. Co děláme? Jásáme.

 

Podzimky byly hodně fajn. Sestřička je na mě naštvaná, protože prý kazím její vrstevníky, když si s nimi v noci povídám, když chodím spát k nim, protože je to lepší než u vedoucích.
Ale ono je to prostě fér. Je fér být občas s nimi a ne nad nimi, jak se po mě možná chce. Oni si nezaslouží být pod tou hranicí instruktor/dítě a já si nezasloužím být nad ní, ne, pokud by to mělo nějak kazit přátelství. A za tím si prostě stojím.
Jen s málo lidma dokážu mluvit jen tak tak otevřeně, tolik důvěřovat. A nebylo to jen noční hodinou.

A vlastně se mi stýská. Jarošáci mají něco, co namá nikdo jinej. Ale oddíl má něco, co nemá Jaroška a už vůbec ne vyšší.

Zajímalo by mě, kdy dosáhnu nějaké vyváženosti těchhle mých hlavních sociálních skupin a přestane se mi v jedné stýskat po druhé a budu si užívat toho, co mám.

 

Ale našla jsem diář. To je důležité sdělení. Našla jsem ve sběru diář z roku 2012 nějaké úplně cizí holky, teď by jí mělo být jednadvacet. Čtu si ho, jako jiní lidi čtou jiný knížky. Je to zajímavý. Vedla si ho celkem poctivě. Vidím jí pod kůži, vím kdy psala jakej test, kdy šla na ples a co považovala za událost hodnou přikreslení smajíka. Není mi zatím nijak vrcholně sympatická, prostě holka, holka, co si lepí do diáře nákupní seznamy do drogerie. Ale je. A já o ní vím a ona o mě zatím ne. Má tam vyplněnej mail a adresu. Až to dočtu, možná jí napíšu, pokud se mi bude chtít. Ňach.

Dopisy, které nepíšu. Vzdálenosti, které nejsou?

Rozházený článek.

Nevím, co si o sobě myslet. Občas se dost překvapuju. Nevím, co si o kom myslet. Hlavní je se podepsat.

Fitli