Vždycky jsem měla slabý čich, stejně jako moje mamka a sestra. Mám takovou krátkočichost, dokážu cítit věci, ale musí být buď fakt výrazné, nebo fakt blízko. Obvykle necítím lidi, které neobjímám.

Vážou se k tomu výhody i nevýhody. Nestane se vám, že musíte čuchat něčí smrad a nemůžete to vydržet, ale zase se nemůžete zapojit do konverzace svých spolužaček o tom, že profesor zeměpisu změnil voňavku. Něco za něco. Asi se k tomu váže i fakt, že mi vadí téměř všechny chemické vůně, jako třeba naprostá většina deodorantů, protože jsou prostě o něco výraznější než lidský pach, který mají přehlušit. A pokud si můžu vybrat, jestli na sobě nebo na někom nebudu cítit nic, nebo jakousi blíže neurčitelnou divnou „vůni“, jsem jednoznačně pro nic. A nejsem moc schopná pochopit, jak to mají lidé, kteří cítí a proto se jim tahle nerovnost obrací.

Ale včera večer přišlo něco divného. Já najednou cítím. Úplně všechno, sebe, lidi, oběd, který se vaří dole v kuchyni, strašný smrad záchodové kabinky, mýdlo zavřené v zásobníku. Buď všechno začalo strašně smrdět, nebo jsem právě získala plnohodnotný čich.

Jestli tomu tak je, tak doufám, že tu superschopnost zas ztratím, protože zatím se mi chce zvracet.