Podruhé za sebou půlnočním rozjezdem, je to fajn.
Kdyby mi neutíkaly myšlenky, mohla jsem to dneska nakódit ještě trochu líp.
Porazit ve středoevropské olympiádě tři čtvrtiny oficiálního českého týmu, protože jim to patří.

Pro šachtový noci.
Nešetrnou manipulací s předměty narušuju Tichánky.
Nešetrnou manipulací s odvahou narušuju záměry.
Nešetrnou manipulací s city narušuju sebe.

Prý to není až tak divný, říkala P, a to jsem nezmínila žádné detaily.
Je to v plenkách.
A vlastně nevím, co chci.
Zas.

Ale že se mi stýskalo po černoknižních stavech a dějích.
A že mě překvapilo, že se po všem tom zvyšování výškového rozdílu ještě dá dotýkat čely.

Strach ze změn.
Strach z dělení.
Strach z něčeho, co se poslední tři roky snažím nějak upozadit.

Jen to všem napiš, když sama nevíš, jak to vlastně je.
„Tak nám tam hlavně nebal naši slečnu.“
V některých chvílích mám pocit, že ztrácím svoji samostatnou identitu.

Místo normálních alb si dělám seznamy skladeb.
A programování mě učí psát na qwerty tak úspěšně, že neumím rozumně psát ani na jedné.

To jsou mi věci.

Spánek?
Sny o těhotenství?

Stříbrný pětihalíř…