„Jak dělá sumýš?“
„Sum sum.“
„A jak dělá sumec?“
„Taky sum sum? Mluví stejným jazykem!“
Je to o sumýších. Je to o matematice a lingvistice. Je to o Medvídkovi Pú.
A taky o kaktusech, mimo jiné.
Je to o životě.
Být šťastná.
Nejen okamžitě.
Já teď nechci spát. Ani zimním spánkem. Jo, jela bych ne jih, ale to je vše.
Psané portugalštině rozumím srovnatelně s mumlanou angličtinou, možná trochu lépe. Divný pocit. Přemýšlím, že bych se jí začala nějak věnovat. Neznáte nějaký dobrý portugalský film? Jak si nepoplést dva podobné jazyky? Vážně je k něčemu umět portugalsky?
Vlastně jsem někdy minulý týden měla největší zážitek dne z jazyka, kterým se bavil nějací lidi v šalině. Takovou tu věc, kterou bych si zapsala do pomyslné kolonky „co mi dnes udělalo radost“. Neidentifikovala jsem ho. Zařadila bych ho nejspíš jako románský, ale vůbec jsem si nebyla jistá. Tipuju Rumunštinu, ale fakt nevím. Ale znělo to vážně hrozně hezky, aniž bych tomu rozuměla jedné slovo. Dneska jsem viděla divný rumunský film. Usnula jsem u něj. V kině. Myslím, že už jsem divných filmů viděla hodně, ale na tomhle se nedala ocenit ani ta divnost. Jen rumunština. Asi vážně chci o prázdninách buď do Lisabonu, nebo do rumunskejch hor. Jo a jo.
/*Vážně nechápu, jak může někomu připadat divné a hloupé, že v cizím jazyce existuje formulace „letnější dovolená“. Nebo dva různé výrazy pro „stejně jako“, které se liší významem. Štve mě, jak jsem pokazila lingvistickou olympiádu. Asi se budu učit ještě maďarsky. Ne, asi ne.*/
Chci tančit.
Lítat.
Hrát si a mlátit se.
Být.
Zas je mi pět. Nebo možná šest.
Mohla bych někdy konečně dopsat některý ze serióznějších článků. Nebo ne.