Po víc než týdnu stále nikdo nereaguje. Tak jsem usoudila, že to není nevšimnutí si, ale prostě jen je mi to jedno nebo nevím, co bych ti k tomu řekl/a. Což je vlastně to, co jsem chtěla, jen mi to nijak neusnadňuje (stále ještě nedefinované a nevyjasněné) procesy v hlavě během načítání. Nechávám v půli.

Nepřijde mi, že dělám rozhodnutí dost dobře, tak nedělám rozhodnutí vůbec.

A nechci zrazovat rozumné věci, i když na nich už jako na takových nelpím, tak je to.

***

Můj život je fajn. Jen ten svět okolo mi nějak nevyhovuje, jako takový. Jako takový. ÚPLNĚ jako takový. Jako celá podstata věcí, fyzika a děje. Chtěla bych, aby všechno bylo nějak úplně jinak. Aby tráva nebyla zelená. Aby na zemi bylo místo trávy něco úplně jiného. Aby nebylo na zemi, aby nebyla země, aby nebyla gravitace, aby svět byl… jinak. Stále tomu nerozumím. Něco se se mnou děje.

Jedny reálný problémy, prosím!

***

Na nic se nesoustředím. Školu zanedbávám. Jsem tam tak na půlku hodin a stále je mi to moc. Potřebuju pryč. Jako by už nic nebylo. Jako by na ničem nezáleželo, jako by neexistovaly hodnoty. Můžu dělat správné věci, ale nemám z nich radost. Chci víc a víc a ono není kam. Čas plyne a já nestojím a přesto z něj nic nemám. Potřebuju se dostat na vyšší energetickou vrstvu.

Chybí mi těšení. Jo, tábor. Jinak asi nic, současnost překonává možné budoucnosti a přece mi nestačí.

***

Na stole mi leží 1000 divů Slovenska. A Černá kniha III. Moleskin notebook. Je fakt divné vidět se v nadpřirozených dívčích hrdinkách knih, při jejichž čtení se musíte ostatním vymlouvat na člověka, který vám je půjčil/doporučil, abyste se necítili trapně. Ale ony jsou fajn, ty hrdinky, ač mě ty ḱnihy štvou svojí snahou neskrývaně na mě cílit. Soustředím se na drobnosti.

Zapisuju kašny.

Plánuju.

Teď ji najednou úplně chápu.

Ale sen o normalitě přetrvává spolu s láskou k domovu.

***

Asi bych někdy měla i spát. Možná