I když nechci umřít, vím, že jednou umřít musím, a tak přemýšlím nad tím, jak by se mi to líbilo. Tak třeba kdyby do nás včera na Kriváňu udeřil blesk, tak by to sice bylo dost blbý, ale umřela bych šťastná, vprostřed dobrodružství a nebyla bych v tom sama. A o moc lepší už smrt být nemůže.

Myslím, že ideální smrt pro pár pohorek není o moc jiná. Ale začněme od začátku.

V létě 2011, pokud to náhodou nebylo léto 2010, jsem přijela do Jeseníků a překvapeně zjistila, že mám s sebou pouze jednu svoji starou levnou nenáviděnou pohorku. Ale pohorky v horách člověk potřebuje, takže mi nezbylo, než si koupit ty snad jediné boty mojí velikosti, které měli v Helia sportu v Koutch nad Desnou. Ale nějak se stalo, že z nich brzo byly snad moje nejmilejší boty vůbec.

Myslím, že toho zažily dost. Často jsem je někam brala jako jediné, preferovala jsem je před všemi nižšími a měkčími botami, mimo jiné jsem v nich jednou vyhrála orienťák. Byly na skvělých výletech.

Dneska dopoledne, když se z nich během čekání na autobus odloupala celá hrozivá vrstva bahna, překvapeně jsem zjistila, že v obou z nich zeje na boku díra. Ne, že by si stěžovaly. Ne, že by se v tom dešti dalo poznat, která voda prosakuje šněrováním a která jinudy. Ne, že by se mi šlo špatně. Jen už je prostě po nich. Rozpadly se během výstupu na Malý Kriváň, zažily všechna dobrodružství, která snad brzo popíšu pořádně, vydržely mě neznervóznit až do konce túry a skonaly jedna vedle druhé.

A tak si to pohorky vždycky přejí. Určitě.