Mám naši fakultu ráda. Fakt že jo. Jsem šťastná, jak u nás spousta věcí bez problému funguje. Předměty, co mám teď zapsané, jsou ve většině případů skvělé i v online podobě a je vidět, že do nich učitelé investují spoustu energie. Máme naprosto úžasné studijní, všechny informace, které člověk ke studiu potřebuje, jsou obvykle snadno dohledatelné a konzistentní. IS je všemohoucí. Většinou, když poslouchám problémy studentů jiných fakult a univerzit, mám pocit, že je o mě fakt skvěle postaráno.

Jedna věc mě ale štve čím dál víc. Někdy z pohledu studenta, ale vnímám to hlavně jako cvičící prváckých předmětů a z toho, co zažívají moji mladší kamarádi. Vystupuje to čím dál zřetelněji, když svoje zkušenosti z FI srovnám se svými dvěma velkými (ve smyslu rozsahu/počtu kreditů) předměty na KISKu, které jsem prožila loni. A svůj podíl na tom má určitě i distanční forma výuky.

Přijde mi, že fakt rádi kontrolujeme, co kdo dokáže. Asi je to další věc, ve které jsme fakt dobří. Ve velkých předmětech bodovací systémy bublají do tak monstrózních rozměrů, že jejich popis je pomalu delší, než obsah první přednášky. Máme miniúkoly, velké úkoly, vnitrosemestrálky, zápočty, pass-faily, tvrdé body a měkké body. Každý si leští svůj systém automatických testů v programovacích předmětech, zaručeně lepší, než byli všichni jeho předchůdci.

Druhá věc, kterou moc rádi kontrolujeme, je, jestli při tom dokazování schopností a znalostí nikdo nepodvádí. Přemýšlíme, kde je v našich systémech jaká skulinka, které by mohl někdo zneužít. Řešíme, jaké informace smíme studentům kdy předat, aby případné jejich případné zveřejnění nižším ročníkům nerozbilo systém. Ale neměla by výuka být o předávání informací?

Občas mi přijde, že v tom moři kontrol zapomínáme na samotnou výuku. A co na výuku, ale zkrátka na úplně všechno ostatní. Na všechno, pro co si kdokoliv mohl přijít na vysokou školu.

Kdysi mi to bylo do tváře vmeteno v oddíle, shodou okolností člověkem, který absolvoval první stupeň základky ve Švýcarsku. Prý je většina her o tom samým – jen dokazovat někomu, co umím. Zavázat uzel, skákat po jedné noze, poznat mapové značky. Za odměnu dostanu body, lístečky se surovinami na stavbu budov nebo nášivku na kroj. Ale vlastně mi ta samotná aktivita nic nedává. Od té doby se o tom snažím přemýšlet jinak.

Víte, já si vážně nemyslím, že by většina lidí šla na vysokou školu za účelem se flákat a podvádět. Jasně, i takoví existují, ale vážně stojí za to kvůli nim všem ostatním kazit studium tolika pravidly a kontrolami? Nedáváme takhle naopak mnohem víc příležitostí ta složitá pravidla obcházet a porušovat? Vidí v nich studenti ještě smysl? Je v jejich vnitřním zájmu se podle nich řídit? Naučí se tak každý jednotlivec víc?

Všichni jsme dospělí lidé, kteří sem přišli proto, aby se něco naučili. Vybrali jsme si školu podle toho, co nás baví. Máme vnitřní motivaci, se kterou můžeme buď pracovat, nebo ji udupat.

Možná nechápu nějaké věci za tím. Je to nějaká politika? Jak nedávno psala N., možná som na túto prácu „príliš mladá“. Možná jsem na technickou fakultu moc lidská. Ale nemělo by být to, že zároveň sama studuju a sleduju se, naopak výhodou?

Já bych jenom chtěla učit. Chtěla bych předávat lidem to, co já už umím. Chtěla bych chodit spát s tím, že jsem každému člověku, který mi napsal, předala to, co potřeboval, aby se posunul. Chci realizovat svoje nápady. Chci, aby mě jen zespodu limitoval počet hodin, které tomu mám týdně věnovat. Nechci při tom řešit, jestli jsem někomu ukázala vzorové řešení příkladu, který se bude příští rok recyklovat. Nechci řešit, jestli je předmět nespravedlivý, protože se svým studentům věnuju víc, než nějaký jiný cvičící. Nedává to smysl.

Chtěla bych mít stejné cíle jako moji studenti. A stejné cíle jako moji učitelé. To by stačilo.