Prej jsem byla divný dítě

Věková prostupnost oddílů mi přijde jako super myšlenka. Je to jedna z věcí, o kterých to podle mě nejvíc je. Setkávat se a komunikovat s lidma, o kterých by nás běžné školní kolektivy odřízly, případně s těmi, kteří by se normálně ocitli na druhém konci skupiny a neprohodili bychom s nimi za devět let půl slova.

Přijde mi to tak teď. A pokud si pamatuju dobře, tak mi to tak přišlo vždycky: Když jsem byla malá, tak jsem byla nadšená, že můžu dělat něco drsnějšího než normálně, sem tam v něčem překonat někoho staršího. Když jsem byla starší, byla jsem vděčná, že nemusím být obyčejný účastník programu určeného pro mě, ale že se musím postarat o celou svoji družinku, včetně mladších a méně schopných.

Ale pak si přijde tahle maminka. Maminka která tvrdí, že její šestileté dítě zvládlo simulovat nemoc tak povedeně, až odjelo z výpravy, proto, že mu vadí, že dvanáctiletí puberťáci dokážou v nepřítomnosti vedoucích dělat bordel a mluvit sprostě. A co my s tím jako uděláme, že její dcerušce by bylo líp hezky v hnízdě mezi světluškama.

Přijdou jiní vedoucí s tím, že by se mělo víc programu dělit podle věku. S tím, že máme k dětem chovat víc mateřsky, tulit se a nevím co. Jenže sakra, mě, když mi bylo málo, by tak štvalo, kdyby na mě někdo šahal bez výslovného svolení, kdyby mi někdo pomáhal bez mé žádosti. (A taky se mi nikdy nestýskalo, tak jak jim mám sakra pomoct?) Když jsem byla trochu starší, tak mi vadilo, když mě někdo přiřadil na nějakou aktivitu k mladším. Tak proč mám tohle někomu způsobovat? A co je tohle za samostatnost, když budu hrát maminku?

Jak můžu být dobrá vedoucí, když ničemu a nikomu nerozumím? A fakt jsem byla tak divný dítě? A jsou ti, co nepláčou, alespoň trochu moji lidi?

P1080406

Šunka

Čím jsem starší, tím víc je můj život jen o sexu, alkoholu a antidepresivech.
Napsala jsem někdy předevčírem do nové Černé knihy.

A další den jsme si cestou ze schůzky s mým oblíbeným párem, který není pár, zase koupili komprimátový mix a když nám z něj bylo blbě, zajedli jsme ho každý 2,6 plátky šunky. V Albertu na Mendláku není pult s uzeninama, velká zrada. Byly to tři hodiny sice strávené absolutníma kopičinama, ale tak nějak podivně nedestruktivní. Když jsme podruhé za večer sypali na pokladnu každý šest korun v co nejmenších mincích, napadlo mě slovo pošuci. Jsou teď stejně staří, jako já, když jsem se tak nazývala, a oba totálně správní. Beztak se v nich realizuju. Nerada se chovám dospěleji.

Pochválili mi bublinové myšlenky. Jo, taky jsem na ně hrdá. Stýská se jim po sobě, ňuňu.

Posloucháme Ňuňu a žijeme Ňuňu, jen místo hulení trávy žereme zkomprimovanej cukr.

***

Zase jsem prospala odpoledne.
Nemám ani řádek závěrečné maturitní práce a vůbec nevím, jak s ní začít.
Mám doma nesnesitelnej bordel.
Neumím si rozvrhovat čas.
Nechala jsem se natáhnout do dalšího projektu, ani nevím proč.
Ale je mi to jedno.

***

Haf…

Fanklub vyškovských strážníků

  • Měla bych se buď učit, nebo spát.
  • Jsem zas plná emocí, to se po oddílových akcích stává.
  • Mám fakt ráda bytí někde víc dní se svýma lidma.
  • Su egoistická piča.
  • Jsme s Ondřejem oba takový egoistický piče, že jsme všechno posrali, a to je na highfive.
  • A možná jsme to neposrali a to je na highfive taky.
  • Mám adepty na svůj nejoblíbenější pár, ale to by nejdřív museli být pár.
  • Musí to vyjít.
  • Být zamilovaný je trošku jako být egoistická piča, jen pro dva lidi.
  • Asi bychom se ve Vyškově raději pár let neměli ukázat, moc kontaktu s policií, byť jsme bez viny.
  • Ale mají tam mlékomat. A umělý krávy.
  • A hodně supermarketů.
  • Jsem najednou ta nejstarší a nejzodpovědnější na akci a přitom su normální nevycválanej puberťák a vozím se někdy před půlnocí ve vozíku z Tesca.
  • Misko rýže, misko rýže, jak se mám stát správným dospělým?

O skautech a pionýrech

//Možná trošku zpětná vazba pro Holy a případně i ostatním k dnešnímu výletu, ale hlavně moje úvaha o tom všem, i když to bude možná delší, než kdybych měla psát o otázce života, vesmíru a vůbec.

Na úvod, protože nevím, kdo si tenhle článek bude číst a co o mě kdo ví: Od malička chodím do Pionýra, vystřídala jsem dva menší oddíly, s tím, že ten současný založil kdysi můj dědeček. Ale od chvíle, kdy jsem začala chodit do školy byli všichni moji dobří mimoodíloví kamarádi skauti. A to všichni myslím fakt skoro doslova, ty co nebyli/nejsou, bych spočítala na prstech jedné ruky a i těch pět prstů se mi zdá zbytečně moc.
A dneska jsem s jednou z nich pořádala společnou akci pro oba naše oddíly. A tak.

Začala s tím ráno maminka jedné naší holčičky. Když jsem jí vysvětlila, co se bude dít, vypadala docela překvapeně. Nejdřív se ptala, jak je to s tím, že se vzájemně nemáme rádi.

Celá tahle „nenávist“ mi připadá úsměvná. Já nevím jak vážně to berou ostatní, já jsem se do všech hádek v naší třídě (s valným zastoupením obou stran) přidávala vždycky jen tak pro legraci a před asi rokem a půl jsem toho v rámci hlásání míru nechala skoro úplně, pokud mi někdo vyloženě nenahraje. Protože to nemá smysl a po čase to už i přestane být zábavné. Protože… Proč to vlastně tak je? Nějaké dávné majetkové spory, které jsem nikdy do hloubky nezkoumala? Jako fakt? A nejsme náhodou dobrovolníci a nejde nám o něco trošku jiného? A celá ta historie, týká se snad vás osobně? Nebo konkurence? A nejsou nám samotným konkurencí i ostatní z naší vlastní organizace? A nebo prostě jen názor na to, jak by to mělo celé přesně fungovat, vzbuzuje tolik emocí? Stejně se to liší člověk od člověka. Kdybych chtěla něčeho dosáhnout, stejně se mi víc vyplatí pohádat se spíš s půlkou lidí z vlastních řad o vlastních dětech.
Ale stejně, pokud někoho viním z nějaké celkové propasti mezi námi z dnešního a lidského pohledu, tak my to nejsme. Skauti se mi zdají hrozně elitářští. Je jich víc, mají sami sebe a my je prostě nezajímáme nezajímáme. Když někdo vymyslí akci pro všechny, oni nepřijedou. Protože mají dost vlastních a jen pro sebe. A vlastně se jim nedivím. Ale nemůžu se pak divit ani tomu, že třeba se vztahem s TOMíkama jsme na tom mnohem líp.

A pak přišla řeč na rozdíly. Krysovo vysvětlení jsem slyšela poprvé, ale fakt se mi líbí. Jde o to, že skauting vznikl v podstatně jako taková téměř vojenská organizace, s dělením na holky a kluky ještě spoustu věkových stupňů, zatímco my máme být spíš dejme tomu indiánský kmen, všichni dohromady. A je pravda, že jsou tu výjimky, existují u nás smíšené skautské oddíly a spousta pionýrských je zase dost velkých na to, aby se rozdělily do hromady družinek podle věku a tím, jak si děti vodí kamarády, se taky dost často stane, že začne víc převládat jedno pohlaví. Ale v podstatě to platí. A řekla bych že jako dnešní oddíly jsme byli typickými zástupci těchhle systémů.

Já jsem za ten náš byla vždycky hrozně ráda. V sedmi letech jsem byla o několik let mladší, než všichni moji oddíloví kamarádi, a nevadilo mi to. V deseti jsem nechápala, proč se mě vedoucí snaží pořád dávat dohromady se stejně starejma holčičkama a byla jsem ráda, že se někde smím bavit s klukem bez toho, aby všichni tvrdili, že ho miluju. Ve třinácti byli moji nejlepší kamarádi právě a jenom tihle kluci a připadalo mi nevýslovně správný, že na tom, že se převlíkáme ve stejné místnosti nebo spíme vedle sebe v (sakra mrňavým) stanu nevidí nikdo nic špatnýho a divnýho. A teď ještě přidávám, že bych prostě nechtěla vést deset devítiletejch holčiček (ani deset třináctiletejch kluků, ani nic takovýho), protože by mi to připadalo hrozně jednotvárný, začaly by mi lézt brzo krkem. Naše děti si člověk nemůže plést. Beru je jako jednotlivý osobnosti, když pro ně něco vymýšlím, musím promyslet, jak na to bude reagovat každý z nich. A když mám někde příležitost být s nima jen tak, povídat si a vůbec, musím to taky střídat, každá věková kategorie vyčerpává úplně jiným způsobem. A hlavně mě to baví se všema.

A oni se tím podle mě taky naučí víc. Ne nějaké znalosti, což je v tomhle případě zase problém, ale rozhodně tím, že se učí navzájem, musí se si vzájemně přispůsobovat, pomáhat, respektovat. Protože učení se něčeho zpaměti (a to i kdyby to měly být uzly a morseovka a i když při tom nesedíme v lavici) ve skupině stejně starých a vyspělých lidí máme dost ve škole. Já třeba můžu říct, že oddíl mě toho rozhodně naučil ze všeho nejvíc. A pořád učí.

Snad jen přidám absurdní situaci dneška:
„Udělejte v rámci těch skupinek dvojice, ideálně mezioddílově – to znamená že budete s klukama.“
„NÉÉ!“

A takových slyším furt spoustu. A zdá se mi to hrozný.

A co sourozenci, kteří musí chodit každý jinam a jezdit třeba i jindy na akce?

Snad jen ještě ke všem mým historkám, na které se reaguje zásadně slovy „To jsou ty koedukované oddíly,“ fakt si nemyslím, že by mělo být něco špatného na tom, když se do sebe děti zamilují. Prostě je to další k životu patřící věc, které by se nemělo bránit. A vlastně si kupodivu nepamatuju, kdy to u nás fakt někdy nějak dopadlo. Možná jsme divní, možná jsme moc jako sourozenci a až moc se známe od malička a do detailů. Možná se mnozí bojíme narušovat přátelství. /*a třeba teď je všechno jednostranné a směrem k mojí sestře. A to je… moje sestra.*/

A to je prostě všechno to, proč bych asi nechtěla být ve skautu.

Ale zase jsou věci, které skautům závidím.
Hlavě tu pospolitost. Jsou všude. Jsou po celým světě a ta skutečnost mi připadá hrozně správná. Mají soustu různě velkých a kvalitních společných akcí.

A my jsme prostě jen tady. A ještě v malým množství a takovým způsobem, že třeba v Brně jsou kvalitní oddíly, obzvlášť pak PTOčka, které alespoň jako celkem malá množina fungují dost dobře. Ale celostátní akce mi pak už připadají všelijaké. Přiznávám se, že tomu moc nerozumím, ale myslím, že je to tím, že je v tom pěknej nepořádek. No zkrátka tam venku pod Pionýr patří spousta oddílů s vedoucími, které jsou spíš paní učitelky a bojí se pustit skupinku dvanáctiletých dětí samotnou po vyfáborkované trase lesem, pochybné skupiny, které nemají s tábornictvím nic společného, a tak vůbec. Prostě občas nevěřím svým očím.

A celkově mají skauti mnohem víc jednotných znaků, víc společného, víc jasné jak to má být. Nemůžu říct stoprocentně, jestli je to dobře, ale myslím že jo, protože to prostě udržuje nějakou celkovou úroveň. U nás je to prostě jeden velkej chaos, od administrativy po samotnou aktivitu.

Ale ve výsledku jsem po dnešku hrozně ráda za svůj vlastní oddíl, je prostě dokonalej. Myslím, že bych tohle měla dělat častěji. Jen tak pro srovnání.

Metamorfóza

Ach.

Měním se. Cítím to. Tak silně. Nedává to smysl. Nemusí to dávat smysl. Prostě to je. Ani nevím, jestli je to vidět zvenku na mě jako člověku, ne písmenkách.

A vlastně se znám. Vlastně mě to nepřekvapuje. Ani to nepotřebuju nějak detailně popisovat. Je mi to vlastně jedno. Jen mě baví to vnímat. Takovej zvláštní tlak na duši, vzpomínky na kusy existence, kdy jsem byla taková. Vnímání jiných věcí jiným způsobem. Radost a nepotřeba spánku. Snění o hloupých budoucnostech místo počítání, vzpomínek na předchozích pár hodin a jiné přízemnosti. Sledování cizích lidí bez uhýbání očima. Chuť psát.

Sílí.

 
Konečně jsem zvládla sem v pondělí zvládla nacpat a postupně pak dodělat svůj vlastní theme. Asi to není vidět. Ale je to fajn. Teda skoro. Nějak jsem nezvládla nastavit nějaký slušný zobrazování galerie, i když tomu ještě věřím, jestli na to bude čas. Horší je, že mi přestaly fungovat všechny pluginy kromě disqusu (a ten nejspíš přežil jen díky tomu, že komentáře jsem taky ukradla twentytenu, protože stejně nejsou vidět v původní formě, tak je to jedno.) Je to hloupé. Nemám G+1, nemám prohlížení galerií, nefunguje mi Analytics. Nefunguje mi ani nic jinýho, co bych si sem třeba přidala. Celkem mi to vadí. A já jsem asi moc blbá na to, abych to pochopila, nastavila, zprovoznila. Ach jo.

 
Jsem zase (nebo pořád ještě?) neuvěřitelně oddílově aktivní. Přestávám se bát. Včera jsem přijela domů z povedené akce a následné porady natolik spokojená, že jsem jen tak, měsíc a půl předem otevřela dokument s pravidlama na velikonočky a zapisovala. Mám dobrovolně dvě hry sama za sebe. A to je na mě hodně velkej úspěch. A přitom vlastně absolutně nestíhám všechno, co jsem slíbila udělat. Ale to nevadí.
A přitom jsem si ještě před pár dny říkala, že si vlastně umím čím dál líp představit, že jednou třeba nastane nějaká situace, která mi v tom všem bude nějak bránit a že pak dokážu prostě opustit. Ale žijme přítomností.

 
Mám chuť dělat hrozně moc věcí, ale nic nestíhám. Zrušila bych školní docházku.

Je nepopsatelně supr slyšet písničku, kterou jsem poprvé slyšela bez deseti dnů před rokem, kvůli zvukařskýmu zemětřesení místo dvakrát jen jednou. A od té doby jsem jen čekala na to, až si ji pustím znova. A pak zjistit, že jako demo visí už celej ten rok jako demo na youtube, jen jsem ji nehledala.

Letos vychází hrozně moc důležitých hudebních alb.

Myslím, že letos je správný rok.