Archiv pro štítek: minulost

Co mi chybí

Myslím, že mi chybíš ty, když jsi byl mladší. Když ti bylo 15, 16, 17. Když byl život život, a ne přežívání, ne hádky, ne hroucení se pod tíhou povinností a snaha se udržet alespoň na nohou.

Chybí mi chvíle, kdy jsme k sobě navzájem vzhlíželi. Kdyžs všem říkal, že jsem chytřejší než ty a přišlo ti to jako něco, co lidem říkat chceš. Chybí mi chvíle, kdy jsem věřila tomu, že mě dokážeš zachránit před čímkoliv, před medvědem, před úzkostnýma záchvatama, před pohledy lidí, kteří z nás mají srandu.

Chybí mi být pejsek a kočička.

Nevím, fakt nevím, kdy se to zlomilo. Nevím, jak se může stát, že je člověk najednou někým jiným. Nějak tomu pořád nemůžu uvěřit, přestože se to očividně stalo, nám oběma.

Mám strach, že tohle znova nepřijde. Nejde to vrátit a nejde to vytvořit znovu s tou správnou intenzitou a důvěryhodností. Mrzí mě, že jsem nedokázala ovládnout chvíli, kdy to odešlo.

Jsem už velká na to takhle brečet. Jenže jsem dospěla v přílišném pocitu bezpečí. A tady venku fakt neumím fungovat.

Dny

  1. Doběhnout domů s chutí sebou kamkoliv praštit a už nikdy nevstát. Hyperventilace. Doposud podobný stav zaznamenán jednou, tehdy jsem se několik desítek minut chladila o kachličky v předsíni. Tentokrát mi zazvonil mobil ve chvíli, kdy jsem strkala klíč do zámku a zachránil mě.
  2. Být celý den tak intenzivně smutná, že je z toho tělo večer zmožené jak po celodenní túře.
  3. Vzpomínat na hodně dávné časy. Uvědomit si, že jsem tehdy byla součástí nějaké komunity, ne kterou už jsem skoro úplně zapomněla a do které jsem v pokusech v mezičase už najednou patřit neuměla. Začátek ztráty zájmů? Mluvit s úplně cizíma lidma o svém životě a nechat se pozvat na alkohol. Uvědomění, že nejsilnější bodový pocit štěstí v mém životě nastal, když jsem se 4. 4. 2013 po koncertě podívala do zrcadla ve výtahu. Možná to ještě alespoň z části umím.
  4. Když člověk řekne všechno, co se mu děje, najednou od začátku do konce, zní to najednou jako mnohem větší blbost s mnohem jasnějším východiskem. Klid v duši.
  5. Vidět film, po kterém se cítíte ještě líp, protože se z něj zdá, že se dá současně něco cítit a být silná.
  6. Krátké záblesky toho, že vy jste tady teď ten, co to zvládá.
  7. Fascinace tím, že se dá s jedním člověkem strávit tři dny ve společné domácnost, nehádat se o hovadinách a trávit čas smysluplně. Ale možná je to právě tím, že to byly jen tři dny.
  8. Uvědomění, že to ještě bude houpačka, hodně dlouho. A že doma se fungovat prostě nedá.
  9. Rozjezd z nádraží, do kterého se vám vůbec nastoupit nechce, protože by se mělo ještě něco stát, ale nevíte co a jak a možná se to stát nemá a ten další autobus jede za pěkně dlouho a taky by to mohlo dopadnout tak, že tu budete půl hodiny jen tak mrznout, a tak nastoupíte a v hlavě máte akorát zmatek. Problesknutí úplně jiného koncertu z jara 2013. A hlavně ten zmatek.
  10. Impulzivní odjezd kamkoliv s kýmkoliv, hlavně pryč. Zvědavost.
  11. Neschopnost nemluvit, nerýpat se v ránách a nedělat ze sebe chudinku. Sepsáno.

Závěrečná zpráva

Tak jsem si došla na workshop k psaní závěrečných zpráv k uplynulému roku v PPNS. Měla bych si tu udělat přehled v tom, jak jsem užasná, co jsem dokázala, co jsem zažila.

A místo jakýchkoliv programátorských a osobnostních úspěchů tu najednou rekapituluju jen smutný osud svojí psychiky.

Doplňte větu: „Na začátku loňského roku jsem…“

Napsat něco o vlastnostech, ve kterých jsem se zlepšila, je něco jako napsat, co jsem posílila za svaly, když jsem měla celý rok chřipku.

Jo, cítím se nadáčsky o něco dál než na začátku loňského září. Přesně o posledních 23 dnů.

Vlastně mi oddíl dovolil se nezbláznit.

Staré rány

Tolik bych chtěla být v pohodě, dopsat článek o Slovensku, dělat užitečný věci a tak dále…

A přece jako by se od minulého článku nic nezměnilo.

A přece náhlé emoce zastiňují všecko.

Pálí mě hodně staré rány. Pálí mě číst si tu slavnou komentářovou konverzaci z doby, kterou jsem tenkrát, nějaký čas po tom a snad pořád ještě považovala za jednu z nejlepších v mém životě. Pálí mě, kdo všechno v ní tenkrát byl a teď se tváří o tolik jinak. Chybí mi lajky a komentáře, které se smazaly s profily autorů. Je mi zle z přímo mířených urážek, které jsem tehdy měla natrénováno ignorovat. Jsem jako svoje vlastní matka a někdo mi ohrožuje moje dítě. Jen časem nejde cestovat a já se nemůžu zachránit. A je mi úplně jedno, že jsem to tenkrát zcela zřejmě zvládla sama, nebo se to možná zvládlo samo, je mi jedno, že mi to nevadilo a ještě jsem si tu pozornost užívala. Tohle se nemá dít. Nebo nemělo.

Možná se tím se mnou něco stalo.

Co se potom dělo v době, kdy jsem šťastná nebyla?

Proč mi nikdo neřekl, co dělám špatně?

A co to ve skutečnosti bylo?

Vždyť jsem dopadla dobře a tímhle si prošel každej druhej.

„Brečíš tu nad tři roky zkaženým rozlitým mlíkem.“

E. a Modrásek mě teď definitivně přesvědčili k návratu, aniž bych tušila, co přesně všechno to pro mě znamená, být sama sebou a dávat to za každou cenu najevo. (Asi díky. Překvapili jste.) Přestože teď už je to pro změnu jedno úplně všem kromě mě.

Nejsem o moc víc v centru kolektivu, než jsem bývala. Jen už se nestraní společnost mě, ale já jí.

Nejsem fanouškem společnosti.
Možná jsem si nechala ublížit.
Nebo bych si ty strupy neměla rozrejpávat.

Budu jako dřív, jen si budu měnit spod…
Ale já si přece měním spodní prádlo!
Od malička! Každej den, kurva!

Seznam symbolů

  • Angličtina
  • Bflmpsvz
  • Blikající nebe
  • Bytí
  • Chuligán
  • Geometrie
  • IKEA
  • Kabát
  • Konec světa
  • Krysa
  • Krysař
  • Loď ‒ papírová lodička
  • Nádraží
  • Otazník
  • Projekt kvart
  • Rum
  • Semafor
  • Sinusoida
  • Tenis
  • Tousty s tuňákem
  • Trojúhelník
  • Velbloud
  • Vaňkovka
  • Vlasy
  • Zastávka
  • Zebra
  • Zemětřesení

Protože to prostě není normální, ležet vedle sebe v rokolomné noci do pěti ráno, šeptat si věci, klepat se, koukat do stropu, chtít brečet a nemoct, když je to přece tak dávno hotová záležitost, s jejímž výsledkem jsme spokojeni.
To není normální, ještě o tom později tak nutně potřebovat psát.
Když já si nemám co smazat z kalendáře.

Když já neumím/nechci utíkat.

Která báseň nejvíce ovlivnila váš život?

Otázka a odpověď, která nejvíce ovlivnila tento článek je tady.
 

To je otázka.

Na první pohled docela hloupá. Umění obecně se mi většinou líbí, ale nemění mi život. Žádný film mi ho rozhodně nikdy nezměnil. Knížka nebo skupina možná, ale jen ve smyslu, že jsem jí byla nějakou dobu nezdravě posedlá, případně to ovlivnilo můj výběr dalšího čtení/hudby. Jak by to měla dělat nějaká pitomá báseň, když–

No právě že ne. Protože básničky píše spousta i celkem hmatatelných lidí. A dá se jimi vyjádřit spousta, ať jste kdo jste, tohle jde celkem samo, někdy.

A tak jsem četla kandidáty. Celej večer jsem četla básničky, svoje i cizí, chápala jejich smysly, dosazovala si je do okolností vzniku a nechávala si běhat mráz po zádech, protože působily, prostě byly působivé.

Našla jsem zajímavou věc. Všechny básničky zveřejněné na blogu během minulého školního roku, všechny až na poslední květnovou, složenou pod tíhou okamžiku a absurdních pocitů s ním spojených, jsem napsala v úterý. Jedna je zveřejněna myslím v sobotu, ale napsána byla taky v úterý. Je jich šest. V úterý jsem měla na sedmou. Spoustu jsem jich zveřejnila už ráno. Absurdní.
Tak se teď radši vymykám z tradice posledních dnů psát jen v pondělí.

Ale to odbíhám od stavu posledních několika hodin. Nejdřív jsem si prostě četla Venduléliny blogy. A začala jsem narážet na věci, kterým jsem dřív nerozuměla a na věci, kterým jsem možná rozuměla, ale stejně mi něco připomínaly.
Překonala jsem odpor a přečetla jsem i všechno, co jsem napsala já. A nebylo to tak zlé. Zlé je asi jen to, že nechápu, jak jsem je psala. Že vím, kolik emocí jsem musela mít, aby vznikaly jen tak, z přetlaku. Že kromě těch úterních byla i hromada nezveřejněných, které se nerýmovaly, odbíhaly někam, kam jsem nechtěla a i přesto se mi teď celkem líbí, těžko říct čím.

A pak jsem kromě těch popsaných sešitů vytáhla i jednu prázdnou pevnodeskovou věc a nazvala ji Bílou sbírkou. A píšu do ní, opisuju do ní všechno, co píše moje ruka, aniž bych ji ovládala vyloženě mozkem.

A mám chuť založit i Černou knihu II., kdybych sehnala základ. Jen nevím, jestli to má smysl, jestli bych ještě měla tendence tam psát, když se podívám na blog, když se podívám do zebřího deníčku ze zebří taštičky, který nosím u sebe skoro 24 hodin denně a stejně ho vytahuju minimálně.

Ale ta stará je prostě dokonalá. Z většiny jsou to chaoticky uspořádané zápisky do předmětů, do kterých jsem si nevedla sešity, ale mezi tím jsou náhodně rozmístěny pochybné kresbičky, básničky, výkřiky do tmy a občas nějakej delší text psanej typicky někde na kašně.

Teď se mi toho asi nehoní hlavou tolik.

Ale něco se probouzí.

Fitli se probouzí.

Spring is comming.