Píše se rok 2010, myslím. Je léto, v kašně je voda. Výluka na České. Každé ráno chodím ze zastávky na zastávku tudy. Celou cestu běžím, pak spomaluju, jdu po zídce, koukám do vody. A tenhle rituál mě prostě drží nad vodou.
Zhruba o rok později (a možná o dva). Jdu se sestřičkou z divadla. Je zvláštní, jak v noci nestříká. Probíháme beze slov přímo prostředkem. Ta voda, co z nás v šalině kape tvoří krásnej kontrast s dlouhejma šatama.
Je další léto (nebo možná to samé). Ale je tercie. Trávím tu skoro každý odpoledne aspoň chvilku. Sedím na okraji. Fotím koupající se psy. A utopený včely. „Líbí se ti? Ty jsem vylovil,“ říkají cikánský děti.
Samej konec června. Na dně nacházím modrej plastovej korálek. Jsme zasnoubeny. Tak to prostě je.
Je srpen. A je tu velká spousta pošuků. A velká spousta papírovejch lodí. Cítím se jako velký org. Bavíme se o životě, vesmíru a vůbec a za náma plave papírová kaše. Lidi z červené dodávky s nápisem Údržba parků a zahrad na nás chtějí volat policii. Je mi to hrozně krásně jedno.
Halloween 2012. S Vendulélou a Aničkou tu stojíme v kostýmech. Je skoro tma. Přemýšlíme, od koho se smíme zkusit nechat vyfotit a kdo se ho zeptá. Slečna v modré sukni s červenejma vlasama je důvěryhodná.
2013. Novej svět, docela krátce. S Vendulélou stojíme uvnitř a bavíme se o omrzlých prstech a dalších záporech zimy. Docela dlouho. Necítím prsty.
Sněží. Náhlá myšlenka, že ten pětiúhelník a sníh by byl ideální na vyšlapání pentagramu. Když k ní přijdu, už v ní jeden je. Usmívám se.
Březen, spíš jeho začátek. Sucho a docela teplo. Píšu tu každý den depresivní článkověci a nevím proč.
Je jaro. Chybí mi foťák. Tak kašnový návštěvníky prostě kreslím do červenýho ikeáckýho bloku. Zjišťuju, že jsem schopná identifikovat známý lidi, když stojí na zastávce jedničky. Tato skutečnost mě rozrušuje. Skládám básničky, které obsahují příliš myšlenky na to, aby se mohly ještě rýmovat. A zas je celé škrtám.
Čtvrtek devátýho května. A nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Dlouho. Fascinovaná stavem, kdy nevím, kterou část nohou mám pod vodou a kterou ne. Protože to zatvrzele odmítám považovat za hodné vnímání.
Konec června. „Promiňte…“ říká blonďatá holčička se zkaženými zuby. A o chvilku později spolu hrajeme na honěnou kolem trysky uprostřed.
Červenec. V Kašně je tolik odpadků, že se jí štítím i já. Červená dodávka má asi dovolenou. Štěpánovi málem ujíždí autobus.
První říjen. Mám .CZ doménu, slunko svítí nízko nad obzorem… A tady je zatím voda.
Vánoční trhy, koncert Naslouchej mandarinkám. Překvapivé pozvání na medovinu. Kašna někde pod pódiem, no těší mě.
Zima, to málo letošní zimy. Trávím tady zas míň času, než bych si přála. A vadí mi, že mi vadí, že se na mě lidi dívají, když chodím uvnitř do hvězdičky.
Předposlední březen 2014. Ležím na okraji, poslouchám, přemýšlím, čekám na Holy. Píšu náhodné věty do zebřího zápisníku. Je mi tu hrozně dobře. Cítím se tu hrozně jarně, bláznivě. Smím být taková, musím, abych se nenudila. Tady mě baví být sama. Na dně je napsáno: „Lidé se v prachu nemíjejí navždy.“ Nevím, jestli by to mělo něco znamenat pro mě, možná jen trochu. Každopádně je dobře, že to tam je.
Je dneska. Jdu s Vendulélou na jahody. Prší. V Kašně je louže. V Kašně je voda. Takže bude léto.
Tolikrát jsem tam došla jen kvůli tomu, že jsem měla pocit, že by ta na mě někdo mohl čekat. A někdy jsem ani nevěděla, kdo by to měl být. Může na člověka čekat kašna? A smí člověk milovat kus betonu uprostřed parčíkonáměstí? Ona je důležitá.
