Archiv pro štítek: jaroléto

Dejme tomu že jsou prázdniny

Přemýšlela jsem, jestli ho mám zveřejňovat zpětně, jestli ho mám zveřejňovat, když byl psán offline na papír. Myšlenka dvou dat u článků na blogu není vůbec zlá. Mohla bych to zkusit WordPress naučit, ale dost pochybuju.
Ale je to krátká optimistická článkověc. Takové mám ráda a nechci ji nechat zapadnout. Enjoy.

Člověk by si řekl, že po skončení výuky může všechno hodit a hlavu. Ale autobusy a šaliny ujíždějí stále. Neuvěřitelné.

„To zní, jako že už jsi na cestě. To mě překapuje.“
„No, jsem na cestě na Zvonařku. Asi mi ujede i ten druhý autobus.“
„Ahá, tak to už mě nepřekvapuje.“

Čtyři a půl hodiny ve vlaku. No tak proč ne.Je fajn koukat se na pole a jet prostě PRYČ. Jet na prázdniny. Šťastná, jako když mi bylo pět. Mám svoji pětiletou já hodně ráda, to asi víte. Takový můj malý bůh.

Bosá noha chvíli na protějším sedadle, chvíli lehce spuštěná k zemi.

Ve sluchátkách hudba, kterou jsem se zachraňovala z depresí vsedě na obrubníku loni na podzim. Teď mě uklidňuje kvůli tomu, že jsem asi úplně blbá a neumím jít včas na bus. Hudba, kvůli které jsem schopná tančit po kupéčku.

Papír, který se zvolna zaplňuje červenou náplní z propisky.

Lidi, kteří nastupují.

Úsměv z toho, kam jedu a za kým.

Strach z ostatních lidí.

Dlouhovlasý prodavač cukrovinek v uličce. Proč nejedeme na tábor tímhle?

Celodenní jízdenka po Vysočině.

Posledních patnáct volných listů zebří černé knihy.

Sakra, já se mám!

Za vlakovými kolejemi v Dobroníně je neuvěřitelný pole lesních jahod.

Spánek.

A ta konečná smyčka kolem Slavonic rychlostí tak možná osm kilometrů v hodině má taky něco do sebe.

Konec kolejí. Vystupovat.

Zas jen útržky

„Nojo, Jaroška, vždyť to poznám na první pohled.“
Je docela smutný být za ty divný i na celostátním matematickým soustředění.

„Je kruh nekonečněmnohoúhelník?“

„Četls Medvídka Pú?“

„V úsečkách se jeden nevyzná.“

„Není to potom milostná kružnice?“

„Já bych tu snahu o dělený pokoje zrušila. Pak si mladiství akorát nikdy nečistí zuby a nepřevlíkají se do pyžama.“
„Protože by bylo mnohem lepší, kdyby byli těhotní.“

„Měli byste se nad sebou zamyslet. Jestli náhodou o něco nepřicházíte.“

„A teď tě mám jako obejmout, nebo ti podat ruku, nebo co?“

Je super za týden porušit VŠECHNA pravidla intru. Táborák z účtenek.

„O soustředění v Jevíčku se na pokoji Jarošky děly pěkná zvěrstva.“

Stýská se mi po Králíčkovi.

Když chcete posílat poštovní holuby, potřebujete dva. Jeden trefí do Budějovic, druhej do Brna. Vždycky vyšlete toho, v jehož městě se právě nenacházíte a druhého mu spolu s dopisem přivažte v balíčku k noze.

„Vítej na výletě hrůzy. Nic se tady neděje. Včera Éda ležel celej den před chatkou a jednou za hodinu se převalil na druhý bok.“

„Chovej se normálně.“
…
„Nestydím se za tebe.“

„Ty chceš něco říct, Ïvčo.“

Opít se do deprese je asi nejhorší stav, který jsem kdy měla tu čest poznat. Půlku noci probrečet, říkat spoustu věcí, které mě občas napadají, aniž bych teď věděla, co to vlastně bylo. A být fakt vděčná za lidi, co dokážou najít volnou postel.

Docela mě těší, že teď už dokážu docela machrovat matikou před lidma, kteří jsou starší než já. Ale spoustu věcí prostě neví. A chvílemi se i tváří, že je to zajímá.

„Umíme derivovat.“
„Jo. Konečně jsme co k čemu.“

Kedlubna z Coopu, která mi oschla.

Euklidovská geometrie.

Další a další geometrický sny.

Prostor záchodové kabinky.

„Ty seš tak infantilní, to je strašný.“

„Osa osa, party party, tuč tuč.“

„Komu teď neběhá mráz po zádech, není normální matematik.“

„Jé, to je Evina lžička? Mám důvod jít k holkám!“
„Já jsem u vás celý odpoledně jen tak bez důvodu, vadí vám to?“
„Ne, ty seš holka. Takže my tě tu chceme. To je něco úplně jinýho.“

Svět nějak přestal být pasivní. Je zážitkovej, není moc přemýšlecí. Tak články úplně nemůžou dávat smysl. Dávat smysl všem. Dávat smysl někomu. Nebo tak. Ty předchozí věty píšu průběžně poslední týdny. Stalo se toho asi celkem dost. Trochu mě děsí, že se moje oblíbená část roku zvolna chýlí ke konci. Prázdniny, budiž. Jen si nějak nedokážu představit, že bude třeba říjen. Nebo únor. Nebo nejakej jinej obyčejnej měsíc. Že budu každý ráno nestíhat školu, v šalině psát něco jako domácí úkoly, fungovat v týdenních cyklech, spát každou noc doma ve svojí vlastní posteli. Mít čas si odpočinout od lidí. Mít čas přemýšlet o životě a psát blogový výblitky. Několik týdnů se těšit na nějakou akci, která bude trvat jen pár hodin, protože jiný akce nebudou. Přezouvat se. Ne, to prostě nepůjde. Je mi teprv sedmnáct. Je tolik věcí, který nejde nedělat, i když se mi nechce. A nikdy nebude líp. Jenže…

Jo, a ve výsledku si myslím, že soustředění matematické olympiády jsou dost fajn. Kdyby někoho zajímalo, odkud více méně pochází přímé řeči výše a kde jsem byla. A konečně po deseti letech školní docházky dokážu cíleně usnout v hodině na lavici. Když chci. Jsem na sebe hrdá.

O krájení donutů

Asi bych v noci měla spát. Zvlášť, když se mi fakt chce spát. Ale ne. Dočítání úplně cizích blogísků mě nějak motivuje k psaní. Dokud mám internety, žejo.

Zdá se mi docela humorný, že jen pár hodin, možná desítek minut po zveřejnění optimisticky pražskýho článku jsme se všichni začali hádat. Nevím, proč mě tak překvapilo, že mám po třech nedospanejch nocích ponorku kdekoli, kdykoliv a s kýmkoliv. Beztak to ve výsledku sbližuje, být viděna v nějakým hrozným a neakceptovatelným stavu, být hnusná a pak se omlouvat. Beztak je dobře usnout kombinací únavy, nudy a vteku na sebe samotnou na klávesnici noťasu už před půlnocí. A rozhodně je dobře prostě najednou jen tak sama jít na osmikilometrový kolečko za hledáním kašen a uklidnit se. Ideální řešení problémů. Umění ho aplikovat.

Našla jsem místo v centru Prahy, kde nejsou lidi. A je tam odpadkovej koš uprostřed metrové trávy, ke kterýmu nevede žádná cesta. A je to tam super. Je super dělat si schovky po světě. A taky jsem našla spoustu míst v centru Prahy, kde jsou lidi. V naprosto nepřijatelném množství. Nevím, jestli bych to tam vydržela ještě dýl.

Ale už jsem doma. A už ani nekňučím, že chci zpátky. Nic nedělám. Kromě toho, že jsem se dneska naučila krájet donut na dvě části, který jsou na sebe připojený jako řetěz. To je docela naplňující činnost. A řízla jsem se u toho skalpelem.

Je divnej pocit být týden kdesi v pryč, pak jít v pátek do školy, pak se přes víkend učit krájet donuty, v pondělí zajít na jedenáctou na tři hodiny matiky a pak zas odjet do pryču. Proč ne, že.

Bojím se, že když půjdu do školy na jedenáctou, tak zas zaspím celý vyučování, jako posledně.

Jo, a v Kašně plavou jahody. Asi mě už štve, že je letos Zelňák na Moraváku. Dělá mi to ze života Prahu. Cizí obyčejní lidi. Ale včera jsem tam našla čtyři koruny. Mám za ně dvě propisky. A to se vyplatí.

A článek o radosti ze svého Google kalendáře jsem vlastně nepublikovala – mám radost ze svého Google kalendáře. Je krutě plněj a brevnej. Až oči přecházejí. Mám zajímavej život. A to se vyplatí dvakrát.

V Praze je blaze

Chňá. Když nevím, jak začít článek, tak prostě chňá.

Myslím, že to vůbec není Prahou, aby bylo jasno. Je to tím vykašláním se na všechno a šťastnou téměř týdenní existencí téměř sama za sebe. Takhle se mi to líbí. Moc a moc a moc. A měla bych něco napsat, když mám teď nějakej čas, než si kluci dopíšou projekt, protože jsou to lemry a já lemra nejsem. Nebo spíš mám dobrej tým, teda. A stejně zas nevím, čím začít.

Body? Body.

Být tu teď znamená následující:

  • Jet na něco, co se jmenuje Týden vědy na Jaderce ve chvíli, kdy mi vychází trojka z fyziky a vím, že si ji zasloužím. S doporučením svého fyzikáře.
  • Vyrážet o půl osmé večer z Brna a následně do jedné ráno čekat v Rosicích na člověka, který nás sem má dovézt.
  • Jet po dálnici sakra děsivou rychlostí.
  • Probouzet se uprostřed času určeného ke spánku v klubku končetin a vytrvale se snažit řešit to klubko jako geometrickou úlohu se spoustou křížících se úseček a začít v rámci toho počítat jakési neurčité rovnice, dokud jsem se neprobudila úplně a nezjistila, že jsem asi cvok.
  • Připadat si blbá, vedle ostatních lidí, co tu jsou.
  • Po dlouhé době zase mírně zvažovat další studium matematiky.
  • Bát se cizích lidí ve svém týmu, ze kterých se nakonec vyklubali dlouhovlasí vyznavači metalu a hloupých telefonů.
    • I přesto se jich trochu bát nadále.
  • Programovat fraktály.
  • Využít k něčemu rekurzi.
  • Milovat fraktály.
  • Uvědomovat si, že fraktály vlastně musí být moje oblíbená část matematiky, protože
    • jdou zobrazit
    • jsou nekonečné
    • mají systém a algoritmus
  • Vědět, že fraktály jsou na nic, ale zároveň překvapeně zjišťovat, že existuje občas i docela zajímavá matematika, která je na něco.
  • A psát algoritmy ze kterejch vznikne obrázek je taky fajn, vlastně jsem takhle už pracovala poslední dobou párkrát ve výtvarce, i když jen na papír, ale hlavně se systémem.
  • Instalovat mamince do počítače Linux.
    • A instalovat ho v hospodě.
    • A instalovat ho v noci.
  • Být už skoro den linuxačkou.
  • Pujčovat si ponožky
  • Chodit čtyři kilometry do školy sama a pěšky, abych nemusela platit za metro.
  • Chodit pozdě a cítit se jako spěchající Pražák, i když mi na Praze nejvíc vadí, jak tu všichni spěchají.
    • //A spěchat v Brně mi nevadí.
  • Vůbec nechtít domů.

Zajímalo by mě, jaký je být v Brně a nebydlet tam. Zajímalo by mě, jaký je bydlet v Praze. A takový věci.

Asi jsem šťastná

A asi se dokážu smát jen tak, až z toho brečím, ale nemám k tomu vysvětlitelný důvod.
A asi jezdím na koloběžce moc pomalu, na to že mám helmu.
A asi nejsem schopná sama vstát ani na desátou.
A asi pojedem do Prahy a do Jevíčka i na výlet a do Jedovnic a na stavěčku.
A asi se těším.
A asi budu do konce roku ve škole patnáct dní.
Ale asi si dojdu pro vysvědčení.
A to bude asi historicky špatné, ale to mi nevadí.
A asi nevyplodím normální příspěvek.
A asi přichází moje nejoblíbenější část roku, nebo možná už je.
A asi si myslím, že náhlá rozhodnutí JSOU nejlepší a stojím si za tím.
A asi začnu ve velkým testovat noční šifrovačky, protože to se vyplatí a stejně bych na ně nešla.
Ale asi na tohle rozhodnutí zas zapomenu.
A asi bych měla spát.
A asi nechci.
A asi mě štve, že do konce roku budu jen na schůzce nebo dvou.
A asi je osmého května.
A asi jsem konečně snad poprvé naprogramovala něco, o čem si myslím, že to v budoucnu k něčemu bude.
A tohle je asi absolutní výblitek.
A určitě jsem šťastná.