Archiv pro štítek: gender

Vážně můžu chtít jít na něco s takovým názvem?

Prsk. Jo, já vím, že už jsem před rokem psala článek dnešnímu docela podobnej. Ale.

FIT sluší dívkám. Prostě. Tfuj. Sakra.

Mohla bych ze sebe vymáčkout něco smysluplnýho a vysvětlit to třeba i těm několika málo lidem, co čtou můj blog a do této kauzy mnou zatím nebyli ani trošku zasvěceni.

Zkrátka, fakulta informačních technologií VUT má tuhle kampaň, nebo jak to mám nazvat. A v rámci toho se pořádá letní počítačová škola pro středoškolačky. Klidně si to prostudujte sami.

Vypadá to docela jako akce, která by se mi mohla líbit, týden mého oblíbeného předmětu, týden bez vyučování a vůbec. /*Takže jediné, co očekávám od vícedenních ˜„školních“ akcí a nebude to tam je spaní v cizí posteli, pochopitelně.*/ Ale prostě mě to uráží. Celé od začátku do konce.

Začněme tím, proč by měla někomu nějaká škola slušet. To je prostě blbost. Škola vás může vzdělávat. Škola vás může bavit. Škola s vámi může dělat hromadu věcí. Ale slušet? To je jako důvod něco studovat? Aby mi to slušelo? No potěš koště.

Dále to pokračuje literární a fotografickou soutěží. Na téma holky a IT. Sakra, tohle má být ta praktičtější ze dvou informatických fakult v Brně. Na takové škole by se mělo kódit a matlat. Aspoň myslím. Psaní pohádek ve Wordu fakt nepovažuju za informatickou dovednost a fotošopíkování foteček taky moc ne. Tady nejsme na FSS. Tohle nejsou gender studies. Já náhodou píšu ráda. Fotím taky. Ale proč mám sakra pocit, že si tady někdo myslí, že tohle ocením, protože jsem přece holka?

A celej ten program je mnohem víc fotošopíkovací a genderově přednáškovej, než by se mi líbilo.

A prostě mi to nepřipadá fér. Chudáci kluci. Nevím, proč nemůžou radši udělat pořádnou akci pro všechny, jako byl Týden vědy na Jaderce.

Proč je vůbec zajímá pohlavní složení fakulty? Člověk jako člověk, nebo ne?
„Na FIT v současné době studuje zhruba 6% dívek. V prvním ročníku to je cca 40 dívek ze 650 studentů, což mimo jiné znamená, že se u nás nemusí cítit osaměle a najdou zde dostatek kamarádek.“ Aha. Tak jo. Kamarádky. Supr. Protože holky s klukama se přece nebaví, že?

Já bych tam vlastně i docela chtěla. Vím to. Ale vadí mi podporavat akci, která tak strašně odporuje mému přesvědčení o tom, jak by měla vypadat. Ale asi to překousnu. Asi zvládnu i ty případné pohledy svých kamarádů, zvlášť po tom, co jsem tak prskala, když na tuhle akci loni jen přišla řeč.

Už jen proto, abych zjistila, jestli jsou tam všichni vážně tak blbí, jak se tváří na webu. A abych jim tenhle vrcholný slohový útvar mohla s radostí poslat do té jejich posrané literární soutěže.

Jako informatici by mohli začít tím, že si udělají přihlášku nějak jinak než jako PDFko, aby, když už to teda není formulář, šla alespoň nějak elektronicky vyplnit a neposílala se klasickou poštou. Stoupli by. Nekonečněnásobněkrát. Neb teď jsou na nule.

Edit 5. 8. 2014: Tak jsem se přihlásila. Přestože jejich návod k platbě je pomalu ještě lepší než všechno výše zmíněné. A kdyby do toho šel někdo se mnou, byla bych mu docela dost vděčná.

Když mám chuť programovat

nebo dělat nějakou podobnou činnost…

Ne, že bych se k tomu dokopala a dostala nějak zvlášť často. Ne, že bych věděla, co chci tvořit. A už vůbec ne, že bych to nějak zvlášť uměla.

Ale vím, že mě to baví. Že to chci dělat. Že se v tom chci zlepšovat. A tak.

 

Jenže mi to víc než cokoliv jinýho připomíná situaci, když jsem tak ve druhé třídě chtěla hrát fotbal.

To máte tak. Osmiletý holčičky fotbal prostě nehrajou. Ve družině osmiletí chlapečci hrajou fotbal a osmiletý holčičky si hrajou ve křoví na domečky. A tak to bylo, je a prostě bude.

Já jsem s nima hrát chtěla. Oni mě mezi sebou občas trpěli, ale fakt jenom občas. Když jich bylo málo nebo tak, ale třeba přímo v hodině tělocviku to bylo fakt nemyslitelný.

A já jsem nevěděla proč. Nebyla jsem žádná rozená fotbalistka, ale snažila jsem se. Jednou mi jeden páťák řekl, že umím dobře obehrávat. A to bylo prostě něco.

Jenže postupem času byli oni lepší a lepší, tím jak hráli, tím jak pořád trénovali. A já jsem hrát nemohla a neměla. Od doby, co mám dělenej tělocvik už skoro vůbec. A ze sportu, který jsem předtím měla ráda se stal jeden z těch mnoha, které mě nebaví, protože mi nejdou. Jediní, s kým mě to baví jsou pořád ti osmiletí kluci v oddíle…

 

Napadlo mě to, když jsme si včera s Balastem vzájemně nasdíleli google kalendáře. Když jsem viděla, kdy proč na sebe nemáme čas, co vlastně máme za kroužky. Že já chodím do výtvarky a do sboru a on do programování. A že je to vlastně divný, proč to tak je a jestli chci, aby to tak bylo.

Já mám dojem, že ani kdybych se třeba nějakým způsobem rozhodla, který jazyk mě zajímá, stejně bych (doslova?) neměla koule na to, abych do těch Lužánek nakráčela a začala tam chodit, protože prostě už teď mám dojem, že mi něco uniklo, že už jsou všichni lepší a já bych to nezvládala, že bych se ztrapnila. A že se ode mě ani nečeká, že bych měla chtít.

A teď se můžu vrátit zpátky do té druhé třídy, kde jsem vlastně do informatickýho kroužku málem chodila. Používání počítačů pro první stupeň. A pak jsem se znechuceně vrátila po první schůzce domů s tím, že tam chodit nebudu, protože už všechno umím.

Tam jsem byla ještě v pohodě.

Jestli se teď nezačnu snažit, bude se ten skluz jenom zvětšovat.

Nevím, nevím co se sebou.

Snad jediné, co mě uklidňuje je, že programátoři i fotbalisti jsou mnohdy zářnými příklady namyšlenosti, já nejsem blbá, jen nevzdělaná, třeba nic není jak se zdá a já mám ještě šanci.

Protože prostě chci jednou taky být namyšleným informatikem.