Asi to s lidma budu mít ještě těžký. Asi bych ještě měla sociálně a psychicky dospět. Asi chci. Dle včerejší přednášky z psychosraček je orientace na já typická pro předškolní a ještě mladší věk. Vždyť to říkám celou dobu.

Mám oblíbenou folkmetalovou kapelu z okolí svého bydliště a to se vyplatí.

Jít do hospody s partou lidí, se kterými si odjakživa nevím proč nemám co říct, jen proto, abych se s nimi necítila čím dál hloupěji a třeba si na ně zvykla. Sedět v koutu a mlčet. Přitom nevím, proč bych k nim neměla patřit. Ukažte občanky všichni. S frekvencí menší než jeden týden prohlašovat, že už je to naposledy v mém životě, co mi někde nenalili.

Oproti tomu je Popelák fascinující člověk. Chodila jsem s ním do čtvrté třídy a nesnášela jsem ho, protože měl oficiálně povoleno číst si pod lavicí, dělal půlhodinový přednášky o motorech traktorů, dostal Harryho Pottera 7 o dva dny dřív než já, a proto ho dočetl o pár hodin dřív, a tak vůbec. Prostě Šachista té doby. A teď je najednou jedním z jediných dvou až třech lidí z celé základky, se kterými se začnu bavit, když je potkám, přestože jsme se bez cizí pomoci nepoznali na Znouzi před dvěma lety. A v Pátek je Znouze zase a nemůžem tam spolu jít (no dobře, Slovensko je lepší). Ale ty tramvajový konverzace stojí za to. Výlety a škola a oddíl a larpy a kódění a operační systémy a hudba a koncerty a taneční a tak nějak celej můj život. Dík za moje lidi.

Přišla jsem na školní sraz u hvězdárny o pětadvacet minut dřív. Nebývalé. Sedla jsem si s notebookem doprostřed prolízačky ve tvaru pravidelného dvacetistěnu a psala. Snad jen tu nechytám wifiny, co bych chtěla, ale jinak naprosto výborné. Pánové na vedlejší lavičce bavící se o politice se na mě divně dívali a pak odešli. Nechci nic dělat, jen tu sedět. Navždycky.

Edit z dneška: zůstávat někde sedět navždycky je blbost, to by člověk o moc přišel. Cha.