Během magisterského studia jsem se na sepisování svých dojmů ze studia na svojí domovské univerzitě úplně vykašlala. Nějak už mě to nebavilo a začala jsem mít pocit, že je to všechno tak strašně subjektivní, že to nemá vlastně vůbec žádnou hodnotu. Předměty se každý semestr trošku mění, co mě bavilo nemusí bavit nikoho jiného, kdo ví, jaký pocit bych z čeho měla, kdybych si to zapsala v jiném pořadí. A tak. Ale když jsem tím vším prošla, chce to alespoň nějaké slovo závěrem.
Pořád bojuju se svojí post-erasmovou zatrpklostí. Můj každodenní život, sestávající z psaní diplomky, občasného nervování z toho, že mám kromě psaní dělat ještě něco, a strachu z toho, že to nebude lepší, mě nudí a štve. Vede to k tomu, že se občas propadnu do většího smutku než normálně a občas se nadchnu do nějaké šílené, impulzivní myšlenky, od které si slibuju, že mě z toho vytrhne. Ty myšlenky jsou zpravidla buď pitomé, nebo úplně pitomé. Ale tenhle článek je o jedné, která pitomá nebyla.
Před několika týdny jsem šla se širší rodinou na výlet na rozhlednu do Soběšic, a překvapeně jsem zjistila, že nejrychlejší cesta na místo srazu z mého aktuálního bydliště zahrnuje dvě zastávky jízdy vlakem. Tahle krátká projížďka mi tehdy docela zlepšila den. Ale hlavně jsem při ní dostala nápad. Když mi desetiminutová jízda vlakem dokáže zlepšit den, celodenní jízda vlakem by mi mohla zlepšit život.