Erasmus dny 2-3: Učíme se jezdit metrem a nakupovat

Náš byt má několik zásadních problémů. Hádám, že ostatní byty v Barceloně na tom nebudou o moc líp.

  1. Je tu zima. Ústřední topení se tady nevede, vydýchat to taky moc nezvládáme. Je tu přímotop, ale ten nám paní domácí doporučila moc nepoužívat, protože energie jsou teď ve Španělsku strašně drahé a platíme je zvlášť, výhodnější je se pořádně oblíct. Tak tak činíme a přímotop jsme zatím nezapli.
  2. Teče tu z kohoutku hrozně hnusná voda (chuťově).
  3. Je tu obrovská vlhkost. Z koupelny je po pár minutách sprchování parní sauna (akorát bez toho tepla) a máme nařízeno každý den aspoň hodinu větrat kvůli nebezpečí plísní, takže fakt nehrozí, že by tady třeba náhodou mohlo být teplo.
  4. Máme dvě oddělená jednolůžka. Srazili jsme je k sobě, ale v té škvíře mezi matracema pořád žijou strašidla a vůbec je dost nepohodlná.
  5. V kuchyni nebyly žádné dřevěné vařečky, jen jakási plastová udělátka (jedno z nich již napůl roztavené) a prkýnko na krájení tu bylo jedno obrovské, spíš vál, a nedalo se rozumně umývat.

V den 2 mě osvítila spásná myšlenka, že existuje místo, které nám pomůže většinu těchto problémů vyřešit. IKEA.

  1. Je tam větší teplo než tady.
  2. Můžete si koupit bezedný kelímek a pořádně se napít. Můžete si tam koupit sirup, který přebije chuť vody doma (v supermarketech tady sirupy nemají).
  3. Pravda, vlhkost to asi úplně neřeší.
  4. Když si koupíme velké prostěradlo, ochráníme se před strašidlama a možná se to ani nebude rozjíždět. (Navíc máme jen jednu sadu povlečení, takže to vůbec nebude zbytečná investice.)
  5. Dá se tam koupit chybějící kuchyňské vybavení. Navíc si tam můžeme levně dát oběd (denní menu za 3 eura, nevídané), takže dnes nemusíme vařit a nepotřebujeme to vybavení.

Čtěte více

Erasmus den 1: Den mokřadů

Ve Vídni jsme se mezi půlnocí a čtvrtou ráno prostřídali ve spánku v nejtemnějším koutě letiště. Ve čtyři mě Petr vzbudil s tím, že už si máme odbavovat zavazadla.

Já jsem byla rozespalá a zmatená, on netrpělivý, tak to bylo náročné, ale nějak jsme to zvládli. Nezvládla jsem najít čelovku, kterou jsem myslela, že bych měla jako elektronické zařízení mít na palubě, ale posléze se ukázalo že to podle všeho platí jen na li-on baterie, což tužkovky prý nejsou, takže můj batoh cestu zvládl v počádku. Na pásu vážil jen nějakých 15,6 (nebo to bylo 16,5?) kg, takže moc nechápu, jakto, že jsem se celou cestu tak převažovala.

Pak už následovala klasická cesta k letadlu přes kontroly do letadla, u které nikdy nechápu, jak jsem se tam vlastně dostala, ale bylo to v pohodě. Moje pohorky asi obsahují víc železa, než ty Petrovy. Před kontrolou mají na záchodech skvělý umyvadla na dopouštění vody do lahví, ale za kontrolou úplně na prd. Španělské příjezdové dotazníky nám kontrolovali už tady. Dvakrát.

Cesta letadlem pro taky nebyla ničím výjimečná. Většinu jsem prospala a hrozně mi zalehlo ucho (snažila jsem se celou cestu poctivě žvýkat žvýkačku, ale ve spánku je to těžký). Petr mi zasednul místo u okýnka, což mě nejdřív štvalo, ale posléze jsem naznala, že on ho ocení mnohem víc. (V mém případě okýnko slouží k opření při spánku, v jeho k focení a úžasu po celou cestu. A to se vyplatí.)

Pohled z okýnka letadla na křídlo a Barcelonu
Přistáváme v Barceloně

Přistáli jsme kolem půl deváté, o něco dřív, než jsme měli, vydali jsme se pro naše batůžky. Vymotali jsme se z letiště, u východu se vyfotili s tlustým koněm, co vypadá jako příbuzný brněnské žirafy, a sebevědomě vyrazili na metro.

Čtěte více