(předchozí část nehorská)
V noci pršelo. Nijak moc, ale dost na to, aby Štěpánovi navlhla půlka baťohu. Blbý. Možná mým botám mohlo stačit trošku míň prostoru v předsíňce, no. Alespoň ukazuju v praxi svůj hadřík na stan (a poté i Štěpánovy navlhlý špinavý trenky) a asi hodinu s ním utírám tropiko, tak jsem šikovná.
Celá ta cesta, kterou jsme si večer zašli, se najednou nezdá tak hrozná. Potkáváme mloka, ze kterého mám druhý vánoce, leze nám na boty a tak. Na místě, kde jsme původně plánovali spát, je spousta chat a žádní lidi. („Kdybychom spali tam na té terase, tak nám nic nezmokne“… ale to jsme nemohli vědět, Slováci taky mají prodloužený víkend.) Je tam i kadibudka a potok, tak si z toho děláme koupelnu.
Kousek výš je Starý hrad, spí tu nějací lidi, je tu pěknej rozhled a hodně mloků. Seznávám, že spaní v NP i mloci jsou asi celkem běžné úkazy a přestávám se nad nimi pozastavovat.
Pokračujeme do kopce. Do Kopce, řekněme. Umírám. Fakt umírám, šinu se vpřed zoufale pomalu, už ani nemám chuť fotit všechno, na co narazím a tím záměrně zdržovat postup, jako doposud. Zastavujeme každých padesát výškových metrů. Žeru fakt hodně hroznovýho cukru, protože mám strach, že padnu vyčerpáním, nakonec mě místo toho bolí břicho. Tatranky už skoro došly, mám pocit, že jeden z nás moc jí a já to nejsem (bylo jich fakt hodně byly nakoupené tak, aby šly spravedlivě rozdělit, hmmm). Poslední dvě schováváme na vrchol.
Nakonec se stoupání zmírňuje. Nacházíme spadlou ceduli zakazující lov motýlů, tu tam prostě nemůžeme nechat. Na první rovince zastavujeme na oběd. Jídelníček dopadl těstovinovou dietou, protože v jediné otevřené samošce u nádraží v Bratislavě se nic alternativního a jedlýho sehnat nedá. Nemáme pokličku k ešusu. (Považuju za naprostou zbytečnost tahat dva ešusy. Ale nenapadlo by mě, že k ešusu může automaticky nepatřit víčko. Poučení pro příště.) Nakonec místo pokličky používáme Pana Motýla (tzn. rezavou oprýskanou ceduli). Vypadá to výborně, pejskaři a běžci na cestě na to překvapeně koukají, my překvapeně koukáme na ně, jak se sem u všech čertů mohli dostat.
Tohle je teda až večeře, ale je tu vidět pan Motýl
O kousíček dál je horská chata, chceme si tam jen nabrat vodu, ale neodoláváme polívce a kofole. Od každého jedno nám musí stačit, jsme chudí. (V chatě nemají známky.) Mezitím se začínají stahovat mračna, vypadá to bledě, ale dolů přece nepůjdeme. Rychle dojídáme a pokračujeme nahoru proti všem davům, ještě s jedním malobatůžkovým pánem. Už ani nekňučím a snažím se jít co nejrychleji, abych se před ním moc neztrapnila a abychom nezmokli.
Na rozcestí se nás malobatůžkový pán ptá, kam jdeme, jestli nás nezabije blesk a tak. Náš plán je jít na Malý Kriváň, jak jsme původně chtěli, ale radši ne přímo přes hřeben. Pán nám to schvaluje a stoupá na nejbližší vrchol. Bouřka sílí a sílí, fakt byla přímo nad námi a byli jsme v místech, kde to do nás fakt mohlo praštit, ale nešlo to už napravit, na dalším rozcestí už si nepomůžeme. Přemýšlím, jestli umřeme a kdy by nás někdo našel a co by s náma dělal a jak moc bychom byli seškvaření a jestli umřeme oba a jestli bychom měli společenej pohřeb a jestli bychom ve škole měli smuteční ceduli ve vestibulu. Ale neumřeli jsme, takže nic.
Nakonec blesky přestávají a déšť postupně taky. Zato je po něm všude neuvěřitelné bahno a člověk čas od času z ničeho nic sjíždí po zadku do údolí. Ale je krásně a navíc tu nejsou lidi. Samotné stoupání na vrchol je odbočka z naší trasy, takže si necháváme baťohy v kleči a jdeme nahoru bez nich. A bez jídla, jen s několika málo tabletkami cukru. Celou cestu myslíme na jídlo. Na poslední dvě tatranky, které na nás čekají v křoví (kdyby nám někdo vzal ty baťohy, tak tatranky mi budou chybět rozhodně nejvíc), na těstoviny s fazolema, které máme mít k večeři… a pak na všechno ostatní, na věci, co měli v té chatě a na kachnu se zelím a na názvy šifrovaček (Kachna, Krůta, Párek, Nudľa …ach) a tak. Jsme rozhodnuti po návratu do civilizace propadnout konzumu.
Baťohy ani tatranky nám nikdo neukradl. Při kesání začíná Štěpán fňukat víc než já, je to zvláštní, já celou cestu nemůžu konstantně, on najednou začíná umírat. Nikde není místo na stan, nikde není rovina, musíme dolů a dolů a dolů. Všude je buď bahno, nebo sníh a strašně to klouže.
Nakonec nacházíme trošku rovné místo a asi půl metru od značky si stavíme stan. A vaříme těstoviny s fazolema. Za pár minut má být západ slunce a těstoviny se do té doby nestíhají udělat, ale my ho chcem vidět a tak jdeme pár stovek metrů na místo s rozhledem. A protože nechcem rozdělat požár, tak tam to vaření nemůžem nechat, takže nesu celou cestu hořící bombu a Štěpán nese celou cestu hrnec vroucí vody a je to veliká romantika.
Jdeme spát. Ve čtyři ráno mě Štěpán vykopává ze svýho spacáku, což je historka, kterou jsem asi neměla říkat dětem v oddíle, neb z nás od té doby mají srandu.
Vstáváme celkem brzy, aby nám neujel autobus. Jdeme z kopce. Cestou nacházím zrezivělý zvonec nějaké ovce nebo čeho a konečně vím, jak vypadá opravdový suvenýr pro sestřičku.
Po pár kilometrech se napojujeme na větší cestu lemovanou potokem vedoucí údolím do civilizace. Můžeme jít konečně vedle sebe, tak jdeme. Najednou za potokem slyším zvířecí zvuk. Jé, tady mají krávy v lese, jak jinak by se sem taky dostal ten zvoneček… A podívám se za zdrojem zvuku, ale není tam kráva. Je tam medvěd, tak deset až dvacet metrů od nás. A vlastně to není medvěd, ale tři medvědi, matka a dvě děti. „Ježišmarja…“ Štěpán mě rukou zastavuje a schovává za sebe. Medvědici je úplně jedno, jestli se hýbeme nebo ne, je dost nasraná, ale nechce překračovat vodní tok a nechat mláďata na druhé straně, pořád na nás kouká a řve. Usuzujeme, že stát nemá cenu, tak ji pomalým krokem opouštíme. Žijeme. Kdyby nás rozsápala, to úmrtní oznámení ve vestibulu školy by bylo ještě hustější, než kdyby nás zabil blesk. Ale tak ne, no. O kousek níž potkáváme dva Čechy, ptají se na počasí navrchu, líčíme jim náš zážitek, vypadají hafo vyděšeně, ale nakonec jdou stejně dál.
Dole jsme brzy, jedeme autobusem, který jsme nečekali, že bychom mohli stihnout. Jsem hodně špinavá, převlíkám se do Štěpánových gatí. (No dobře, vzít si víc než jedny byl dobrý nápad. A troje vlastně taky.) Zjišťuju, že mám zničený pohorky.
V Žilině hodně prší. Propadáme konzumu, sháníme známky a normální pohlednice a tak. V Lídlu mají nejlepší malinový sorbet na zeměkouli, který u nás není a to mě pěkně sere. V trafice nají známky. Na nádraží mají ošklivý pohlednice. Na náměstí mají obchoďák, který mi nepřipadá ošklivý a líbí se mi nacházet se v něm, což se mi obvykle nestává. Z parku píšeme 37, jednu hnusnou pohlednici a jeden podtácek z Bratislavy. A jíme tu zmrzlinu a koblížky a všechno je fajn.
Vkusný obchoďák
Odjíždíme vláčkem do Nového Mesta nad Váhom a od tam do Veselí nad Moravou a od tam domů. Tato cesta má tu výhodu, že se na ní překrývá Slovensko a IDS-JMK, takže je to levný a výhodný. Skoro usínáme. Bylo to hezký.
A na závěr cvakání lístků.
Laman napsal:
pěkné
Minh napsal:
Tak tomuhle se říká divoká romantika :) A Štěpánovi to sluší.