Je to skvělý, jít v poledne sama do kavárny na pivo a psát. Není skvělý, že tu pořádně nejede internet. Je skvělý, co tu hraje. Je skvělý, jak se mám.

Několik hodin, možná jen desítek minut, po myšlence, že mě tepelně serou moje vlasy, jsem jen tak vzala nůžky a sama se ostříhala, na minimum posledních skoro deseti let. A hrozně se mi to líbí a všem se to líbí a je to super a jedno z naprosto nejlepších rozhodnutí mého života, alespoň tak se to po čtyřech dnech zdá.

Abych si to vynahradila, po měsíci a půl brečím nad tím, že moje nohy nevypadají, jak by měly. Je to stejný, jako skutečnost, že jsem si před rokem v opilosti popotáhla z cigarety. Už to není nikdy.

Zastesklo se mi po Černých knihách, ve chvíli, kdy jsem prolistovala všechny díly svého dospívajícího života a konstatovala, že za něco stojí pouze ten první. Je tak divný stesk po citovém vypětí? Píšu si svoje vnitřní věci, píšu je španělsky s chybama, aby mi je lidi nečetli přes rameno, ale stejně vím, že z tohohle se mi nikdy v budoucnu srdce svírat nebude.

Mám krátký vlasy a na rameni plyšovou krysu a spoustu volnýho času a tak nějak všechno. Jsem já. Jsem já, taková ta, co chci být, protože je prostě zajímavá. Která už nejsem obvykle.

Neprošlo mi se zvednout a jet na den do Prahy a pak znovu po týdnu přes noc domů, jen tak, pro dva podprůměrný důvody. Mám chuť dělat divný věci. Protože jindy na ně nemám, to zejména.

Dostávám se do zvláštního stavu duše, jen tak. Všechna hudba ke mně pasuje, všechno je dobrý, když piju pivo nad klávesnicí, když v nocích nespím, když se směju, když plánuju, zpětně a po letech, když říkám lidem věci. A fakt mě to baví. Vím že mě to baví.

V pátek půjdu tančit.