Nějak si na tohle nepřipadám dost dospělá. Chybí mi trpělivost.
Já nevím, co jsem čekala. Nejsem unavená. Teda, nejsem natolik vyspaná, abych část nočního spánku obětovala jiným potřebám, ale unavená nejsem. Nejsem ve stresu. Co se po mě chce povětšinou zvládám (toho není tak moc), zbytek nedělám. Málokdy něco musí být přesně někdy, čas plyne a jde to. Toho tvora udržuju při životě asi celkem úspěšně. Ale jsem naprosto umořená repetitivností, bezmocí a samotou.
Čas trávím kojením, přebalováním, válením se přilehnutá v posteli se zákazem pohybu a vycházkama s kočárkem. Ty vycházky mě jediné baví, byť mám okolí domu už prochozené velmi důkladně. Teda, válení se a kojení by do jisté míry taky šlo, ale ne týdny a týdny v kuse.
Tohle jsem napsala pár dní před koncem šestinedělí. Musel to být první nebo druhý den od porodu, kdy se mi podařilo na chvíli zapnout počítač. A stejně jsem z pochopitelných důvodu sepsala úplný zlomek toho, co jsem napsat chtěla, takže pokračuju teď, o dva nebo tři týdny později, na mobilu v náhodných chvílích, kdy mám dost volnou ruku i mozek. Ale chtěla bych to stejně nějak dokončit a zveřejnit. Protože mám pocit, že tohle nikdo neříká, možná proto, že to nikdo nestihne sepsat dřív, než to radši vytěsní z paměti. Nebo se stydí. Já se taky trochu stydím.
Pár dní po onom dni, kdy jsem měla chvíli času zapnout počítač, se naštěstí paleta činností, které jsme s A schopné dělat, začala rozrůstat rychleji, než moje frustrace, a nějak se to uklidnilo. Ne, že bych se v tom už úplně našla, ale aspoň jsem se přestala hroutit a zpochybňovat každé rozhodnutí ve svém životě a rozjímat nad tím, kde se sakra může brát síla, která lidi motivuje dobrovolně radši 24 hodin denně utírat zadky a zvratky místo čehokoliv jiného, co se v tomto světě dá dělat.
Tak to totiž fakt je. První týden dva to bylo poměrně hustý dobrodružství, spousta zážitků, které má člověk poprvé v životě. A pak jsme si zvykli a začalo to být náročný hlavně psychicky. Období paradoxů.
Všechno se mění a přitom je to strašně stejný
Dítě v prvních týdnech života roste neuvěřitelně rychle. Stalo se mi, že jsem měla pocit, že pyžamo je jí ráno těsnější než večer. A mění se i to, co zvládá a co se s ním dá dělat, ale bohužel tak nějak všemi směry. Z toho, že si dnes užívala dlouhou vycházku s kočárkem se absolutně nedá předvídat, jestli se zítra do toho kočárku vůbec nechá položit. Tahle skutečnost brání naprosto jakémukoliv plánování.
Zároveň ale ta nejvíc bolestivá věc je, že přestože je každý den jiný a dítě spí a brečí jindy, v součtu děláte pořád dokola to stejný. Krmíte. Přebalujete. Nosíte a ukazujete všechny předměty v bytě. Ležíte přilehlí v posteli a nemůžete dělat nic.
A vůbec to není o vztahu k tomu dítěti nebo o tom, že bych k těmhle věcem měla úplný odpor (byť přebalování je opravdu otravné pro všechny zúčastněné), ale že prostě nic nechcete dělat 24 hodin denně po dobu několika měsíců. Nechtěla bych tolik času trávit v práci. Nechtěla bych tolik času trávit třeba s kamarády na pivu. A prostě to nezvládám trávit ani doma péčí o dítě.
Tolik času a přitom tak málo času
Nebylo moc etap v mém životě, kdy bych měla takovou kontrolu nad tím, co a kdy budu dělat. Nikdo mi najednou neříká kde mám kdy být, netrávím třetinu pracovního týdne v nějaké instituci. Můžu dělat do jisté míry cokoliv.
Už dávno před těhotenstvím jsem v tom tuhle svobodu viděla a celkem se na ni těšila, byť ostatní mi moc nevěřili, že to půjde tak hladce. Moje vize byla, že si to maximálně užiju, budu dělat všechno co dělat chci, zakomponovat do toho dítě bude zábavná výzva a aspoň mu naživo ukážu spoustu zajímavých věcí.
Samozřejmě to nejde tak hladce. Je spousta věcí, které dělat zatím nezvládnu nebo nechci nebo prostě zrovna fakt nechce dítě. I tak ale asi existuje dost věcí, které by dělat šly.
Jenže já jsem najednou ztracená. Nejsem zvyklá být doma moc ani večer po práci natož celý den. I ty koníčky, co jsem doteď měla, byly trošku typu práce, trošku předem nalajnované s jinými lidmi. A teď se v náhodných intervalech objevují krátké chvíle, kdy mám fakt volné ruce, a já najednou netuším, co s nimi, a často skončím v lepším případě žehlením plínek, v horším projížděním sociálních sítí a stejně žádný pocit realizace nemám. Ale věřím, že na to přijdu. Někdy.
Nikdy sama a přitom tak osamělá
A do třetice. Tohle je asi jasný, ale stejně je to drsnější, než jsem si kdy představovala. Moje dítě neumí být samo. I ve spánku kontroluje, že ho někdo chrání, a když ne, tak je hned vzhůru. Dojít si jen tak sama na záchod je sláva, umýt si vlasy událost století.
Ale nemluví. Spoustu času prospí. A většina sociálního kontaktu prostě zmizela. Zatím se mi za dva měsíce v podstatě nepodařilo setkat se s nějakými kamarády. Zorganizovat to se totiž zdá jako nadlidský úkon. Socializovat se nad rámec běžného setkávání během jiných činností (které teď nemám) je náročné samo o sobě, ale teď je to brutální. Nevím, na co si troufat, nevím, jak to naplánovat. Bojím se, že se to nebude líbit dítěti (zvlášť když má svoji krizovou denní dobu zrovna když se jiní lidé vrací z práce a setkávají s kamarády), bojím se, že se to ve výsledku nebude líbit ani kamarádům, když tam bude pořád někdo řvát. Ostatní se samozřejmě bojí taky, takže spoléhat na to, že nás někdo někam pozve, je utopie. Naštěstí to zachraňuje rodina, které máme mnoho a která se v kontaktu s dítětem může přetrhnout, takže ve výsledku chtě nechtě musí hovořit i se mnou.
Ale mám si vůbec ještě se svými bezdětnými kamarády co říct? Připadám si jako v úplně jiném světě. Doteď jsme tu realitu tak nějak všichni sdíleli a teď jsem najednou v podstatě první ze svojí bubliny (lidí, kteří nejsou o půl generace starší a se kterými si myslím, že bych se teď kamarádila, kdyby nikdo z nás děti neměl), kdo zkouší nějaké novoty. Moje trávení času teď není zrovna intelektuálně zajímavé. Věci, které jsme měli společné, teď můžu jen z dálky sledovat, možná.
Děsí mě, že bych měla navazovat nová přátelství s dalšími matkami. Nejen proto, že navazovat nová přátelství absolutně neumím a cizích lidí se bojím, ale lidí, co mluví jen o plínkách a pasení koníčků se bojím ještě víc. Jenže mám teď tak trochu strach, že jsem sama člověk, co mluví jen o plínkách a pasení koníčků. To přece nechce slyšet nikdo. Pomoc.
Pořád mám pocit, že se k tomu stavím správně a tak, jak se k tomu stavět chci. Že na to společně přijdeme. Postupně zkouším a zkoušíme další a další věci, ze kterých mám upřímnou radost, umíme strávit celý den od rána do večera venku s kočárkem, občas se zkouším učit nový programovací jazyk, luštila jsem kvalifikaci TMOU, strávili jsme víkend mimo domov, šli jsme po setmění s dalekohledem pozorovat kometu a další tělesa, napsala jsem tento článek. Ale je to náročnější, než jsem kdy čekala. A přijde mi, že mi nikdo neuměl popsat v čem přesně to spočívá.
A, jestli tohle jednoho dne čteš, znova opakuju, že nejde o tebe jako takovou. Jen o adaptaci na novou životní etapu.
V. napsal:
Je tak strašně super, že o tom píšeš.
O téhle části procesu nějakou (negativní) představu mám, ale dost možná proto, že mě intuitivně hrozně děsí, a tak si schválně takových informací víc všímám nebo je rovnou vyhledávám. Hodně si to taky dokresluju představama, co bych na tom nechtěla.
Z konzumovatelných děl mě teď napadá Zápisník alkoholičky a rozhlasový seriál Rozchod od rádia Wave, ze kterých jsem tu bezmoc, izolaci a vyčerpání hodně cítila.
Jestli o to stojíš, moc ráda se s tebou nějak potkám! Popravdě už se mi chtělo delší dobu, ale nedokopala jsem se zorganizovat se a zjistit, jestli na to máte chuť, čas a energii. Asi zvládnu spíš až v listopadu, zkusím se ozvat.
Co se týče přitažlivosti setkání tak úplně v pohodě. Už jsem se takhle viděla s M., chodily jsme dopoledne po parcích (dopoledne jednou za čas taky zvládnu), dítě se občas začalo nudit, nechtělo jíst, dokonce na něj zaútočila koza, a zvládly jsme to. Teda hlavně M. to zvládla a já jsem dělala symbolickou podporu.
Jestli to pomůže, tak z druhé strany je to taky děsivé. Nevím, jestli chci mít děti. Vím, že je normálnější je chtít a lidi kolem mě je spíš mít budou–a už se to začíná dít–takže se bojím, že izolace eventuálně hrozí spíš mně. Určitě bych si chtěla udržet kontakty, a představa bytí kolem rodinek mi vlastně přijde celkem fajn. Třeba aspoň získám lepší představu, co není tak založená na strachu a spravedlivě reprezentuje i ty hezké věci, nebo si to aspoň validuju a budu klidnější.
Obdivuju, že to zvládáš, a přeju ti, ať to zvládáš dál a cítíš se líp.